však kde ti králi panují,

neb kde své obydli mají,

o tom žádné vědomosti

nemohu míti, známosti.

Však nicnéně pamatuji

a jako ve snách spatřuji,

můj prahděd mi oznamoval,

o nich tuto zprávu dával:

že v zámku, přepevném místě,

Korbelov jest jméno jisté,

své mocnosti požívají,

lidi "loupí i darují.

Usmévač: Medle o tom zámku nětco

vypravuj mi chvíle této.

Doktor: Do něho jíti každému

volno, mladému, starému.

Brány otevřeny stojí,

ani varta se nedrží.

Znamení nad branou visí,

by nezbloudili jonáci,

kteří chtějí se cvičiti

a na tom zámku sloužiti.

Má praporec divné špice,

zdá se být co borovice.

V zámku nic jiného není,

jen troubení, bubnováni.

Bubnami tlukou po stole:

»Nalívej, šenkýřko směle!«

Jiní s králi turnaj honí,

až se kapsa s měšcem bojí.

Po stěnách pak přes dlouhý řad

malují se vždy napořád

každého činy hrdinské

a dokázání rekovské.

Však když se to představuje,

malování ukazuje,

mnozí jsou truchlivé tváři,

když mají platit malíři,

vinšujíc, o by nebyli

těch rekovství dováželi.

Někteří za své hrdinství

v modrým poli nesou oči,

někteří půl hlavy nesou

na erbu sobě-vybitou.

Toto je pak nejdivnější,

ze všech kunstů nejpěknější,

že mnozi z zámku po hlavách

chodívají, ne po nohách.

Usmévač: Tot já nemohu věřiti

a nikterak to mysliti,

bys ty tak při dvoru slavném,

sloužíval v lidu neznámém.

Codes: O doma holube válenej,

a za pecí vychovalej,

mníš, že jsem nikdež nebýval,

jako ty doma pecivál,

počkej, uhlídáš, jonáče, že mi pudeš na vopice.

Usmévač: Stůj, nemluv mi mnoho více, ať ti nenadmu tvé líce.

Doktor: Ty již tu přes příliš voráš, nás obaďva za blázny máš, táhni ven, víš, co ti pravím.

Usmévač: Táhni ven, jak rozumím, slyš, není tu psa žádného, zvím, kdo pak potáhne koho.

Doktor: Ghceš-li zdraví odsud nésti, hleď si pospíšit v rychlosti, neb já svým kunstem dovedu, toto na tebe uvedu, že hned zvířata neznámý přiběhnou na tě přehrozný, který tak zahrají s tebou, až nezvíš sám, odkuďs, přisou

(přisahám).

Usmévač: Vidím, že nezvítězím nic,

půjdu raději odsud pryč.

Mnoho psů zaječí bejvá

smrt, to se za časté stává;

vy dva, já jeden samotný,

vy skušení, já sprostný,

bych měl vám odolovati,

toho se nemůže státi.

Však co jsou to za zvířata,

snad nosíš v kapse koťata.

Tak se tu s nimi honosíš,

že jsou zvířata, se chlubíš.

Doktor : Tehdy se ještě vysmíváš,

a mne za ničemného máš; . hned zvíš, co se s tebou stane,

co se sem na tebe shrne.

Slyš, půl člověka, půl koně,

zviře ukrutné náramně.

Slyš, slyš, nemeškej sem jíti,

k potřebě mé se sta viti.

Pusť hlas, ať znám, že se bereš

a že mne navštíviti chceš.

Usmévač: Ach, prosím, můj milý pane,

porospomeňte se na mne.

Nedopouštějte těch hrozných,

zvířat šeredných, ukrutných.

Chci ti všechno všudy dáti,

více nežli mohu míti.

Chci tě pánem světa všeho

učiniti panství mého.

Doktor: Jdiž tedy, nepřekážej nám!

Usmévač: Půjdu, vás s pokojem

nechám. —

Doktor: Chceš-li pak, ať ti spomohu.

Codes: Dobře, ať jen spíše mohu