rozeznati, co náleží,

k svému dobrému přileží.

Doktor: Musím se dřív podívati,

co tobě tvé oči slepí,

jsou zřetedlnice zandaný,

potřebují promejvání.

Otevři oči, hleď švarně,

af já zastřiknu pořádně.

Codes: Bojím se ty tvý trubice,

až se ve mně srdce iřese,

střikni brzo, dokud hledím,

at se víceji nebojím.

Doktor: Hledíš, tuším, zadním okem,

když tak potrubujež strachem,

co pak se chceš trkat s kozlem,

že tak se voháníš čelem?

By mohl flns vyjíti ven,

který ti vězí pod okem,

nos teď uřezávám tobě.

Codes: Smutný, ach, což počnu sobě,

co jsi pak to sobě smyslil,

2e's mě tak hrozně zvohavil!

Jaká rána musí býti,

ani krev nechce mi týcti,

jednom teče samá voda,

nevím, co mi se státi má.

Doktor: Čiješ na tě co těžkého?

Codes: Ciji převelice mnoho.

Doktor: Nevíš, že zadu stojí smrt

a chce ti strhnouti tvůj krk?

Codes: Slyš, lékaři, je-li to tak?

Doktor: Tak jest, věř mi, a nejinak.

Codes: Časněť jest tehdy umříti

a svoje hnáty složiti,

než abych bez hlavy chodil,,

po smrti sem i tam bloudil.

Kdo by mne pak medle poznal,

kdybych bez hlavy zůstával.

Nu již já tehdy umírám,

tobě se všecku v moc dávám.

Jako sluší, mne pochovej,

medle hleď, tak se zachovej!

Doktor: At tě položím v rubáši,

polož se na zem, Jidáši.

Codes: Jidám, jed bych, ale nesmím,

když jsem, jak pravíš, umrlým.

Doktor: Mlč, obleku tě v hazuku.

která jest znamení smutku.

Lez do ní napřed nohama,

potom hlavou i s rukama.

Jiží náš Cocles leze v pytel,

jestiť hoden, aby visel.

Na tom světě dost dlouho byl,

co nakradl, na to živ byl.

Codes: Jak neslyším, kdybych slyšel, jinače bych s tebou zašel,

než že jsem umřel, odpouštím,

však pamatuj, žeť se pomstím.

Doktor: Toť pravím, mněj na paměti,

a hleď na to pozor dáti.

Přidou sem strašidla divná,

tobě převelmi odporná.

Ta tě budou chtíti sléci,

z tohoto roucha vyvléci.

Mněj se již dobře, Koklísku,

můj hňupovitej vosličku.

Cocles: Děkujiť z lásky takové,

shojil jsi mne velmi dobře.

Musil jsem smutný umříti,

skrz tě život svůj stratiti.

Pravíš se býti doktorem,

jsi dříčem, rasem i katem.

Tiše, tiše, lechky, lechky,

mlče ležet mi zde sluší.

Řekla by smrt, že jsem živý,

a tudy bych já pozbyl hlavy. —

Hluchej: Stejště mi se živu býti

a v tomto světě bydleti

pro nedostatky, nesnáze,

pro bídu a velké nouze.

Nyní bych měl vesel býti

a dobře si povoliti,

ctíti svátek masopusta

a do sebe líti zhusta,

ale běda, měšec scvrklý,

peníze všechny vyprchly.

Hej, dobrá novina -zase,

tuto nětco nachází se,

odkud si dobře povolím,

přítomnou bídu nahradím.

Auve, to jest zlé znamení,

zas mi strachem srdce brní.

Počkám, poslechnu, co bude,

co pak z toho pytle vyjde.

Usměvač: Odkud jsi sem, bratře, přišel?

Hluchej: Nevím, co jsem tuto našel.

Usměvač: Jaké tu požíváš práce?

Hluchej: Má hlavu, nohy i ruce.

Usměvač: Snad chceš nětco zde pokrásti?

Usměvač: Kej na tě, provaze hluchej!

Hluchej: Říkají mi Vaněk Ruchej.

Usměvač: Velkej ty jsi zloděj, tuším.

Hluchej: Je pravda, hrubě neslyším.

usměvač: Jsi-li pak moudrý či blázen?

Hluchej: Že chceš již jiti zase ven?

Usměvač: Var pryč, když mi nerozumíš.