Písničkář František Hais a jeho paměti.

Jen ten samý den odpoledne přišel ke mně pan Čapek z Kateřinek, chudý otec, na vše se vyptal a sobě sepsal a pravil, bych byl trpělivý, že to co nejdříve přijde. Já i žena jsme jej prosili, aby nám to dobře napsal, on pravil, že to lepší býti jistě nemůže. Na to dne pátého ledna přišel on zase sám a vysázel nám na stůl 24 dvacetníků, to jest 8 zl. v stříbře, pravil: »To vám posílá slavný soukromý ústav, půl sáhu Švarcenberského dříví a dvě porce chudé polívky,« a odešel. »Ale má drahá ženo, to nejsme ani hodni té velké milosti Boží. Koho Bůh miluje, toho s křížem následuje, a proto já silně Boha doufám, že mně Bůh ještě na přímluvu Rodičky své Marie předce uzdraviti ráčí. Já už nekašlu, jen kdybych mohl aspoň dost málo po pokoji chodit, a chutnalo mně něco jíst, tak bych sobě předce dělal naději, ale jak to je takle, nevím, ach nevím.«

Druhého dne asi v 9 hodin přijela fůra s půl sáhem dřívím, a než ho- počal shazovat, ptal se po mně, a právě domácí paní, ona otevřela dvéře, volá: »Haiszová, tady jim přivezli dříví.« Ona vyjde ven, a paní domácí praví k ní: »Ale, ženo, kam to dříví dají? Já jim povím, pod schodama ta kůlna je prázdná, tak si ho tam můžou složit.« Vozka sházel dříví, ona mu dala propitného, a on odjel. Dřevoštěp, který tam svozem z ohrady přijel sebou, povídá: »Paní, dají si to dříví rozštípat?« »Ano!« »Já jim jej udělám na tři řezy, a dají mi 1 zlatý šajnů!« »No, tak se do toho dejte.« Paní domácí odemkla kůlnu, a dopoledne dříví bylo v kůlně. Tak s pomocí Boží vyvázli jsme z největší hídy. Pan Studnička, jak slíbil, dal nám nůši bramborů. Děti měli se ženou polívku. Každého dne v pokoji se ráno i večer topilo. Žena pilně šila, ale já více hlady nežli nemocí] stále křadnul. Žaludek mi nic nepřijímal, toliko jen mléko a v něm kousek housky.

Bylo to právě na hromnice. Byl suchý mráz, a slunéčko krásně svítilo. Asi v 10 hodin někdo klepá na dvéře, a v tom vstoupí do pokoje pan Ulrich. Praví: »Pozdrav tě Bůh, kmotře,« a podal mi ruku. Ptal se, jak se mně vede. Já mu vyprávěl vše, od a až do ž. »Jo, milý bratře, takle se sám připravíš do hrobu.« Tu praví k mé ženě: »Poslechnou, kmotra, vařejí mu denně čtvrtku masa, je to jen 5 krejcarů, a do polévky mu rozkvedlají vajíčko, ráno, večer. Pak ho po celém těle mažou teplým vinným octem, zvláštně po žilách. Za 14 dní dá Bůh, že opustí postel.« Ještě se ledacos mluvilo, pak vstal a chystal se k odchodu. Podal mi ruku, a dal mně do dlaně tvrdý tolar, a děti mu líbali ruce, dostal každý stříbrný desetník. My mu srdečně děkovali, on dal s Bohem a odešel.

Ten celý pak den mluvili jsme, veliké že je a nezpytatelné milosrdenství Boží. Nato druhého dne žena jistě koupila maso. Ale co plátno, já sotva trochu polévky vypil, bylo mi zle, a musela ven. Odpoledne