Bezprostřední styky skladeb Smetanových s lidovou písní.

Dotýkám se těmito řádky choulostivé a dosud nejasné otázky, v čem záleží »českost« hudby Smetanovy, aneb proč jest jeho hudba, jak obyčejně se říká, »národní«. Především jasno jest, že název »česká hudba« jest nesprávně volen. Neboť »česká« jest hudba každého českého skladatele, pokud skladatel ten jest originální, pokud jest individualitou, t. j. pokud nečerpá ať již jakýmkoliv způsobem z hudby cizí. Tak na př. hudba Bendlova není česká, nýbrž německá (Mendelssohn), hudba Fibichova česká. Jedná se tedy spíše o »národní« hudbu, t. j. o hudbu, odpovídající duchu národa. Poněvadž pak hudební projev národa dán jest lidovou písní a hudbou, třeba mluviti o hudbě »v duchu lidovém«. Tolo »v duchu« jest zase nejasné; posuzováno se stránky čistě hudební, mohlo by to spočívati jedině v podobnosti hudby (Smetanovy na př.) s lidovou písní po stránce melodické a rythmické.

Pochopíme, že takováto »v duchu« lidovém komponovaná hudba nemůže postačiti na všechny problémy hudby umělé. Možno sice (ne jedině nutno) v ní komponovati všechny formy hudby instrumentální (dokladem toho je Dvořák), ne však vokální. Neboť není-li poetický námět, text vzat z prostředí lidového, nesmí býti ani hudba »v duchu« lidovém. Tak jako poesie v duchu lidovém jest jen částí poesie, tak i v hudbě. Uvažme na př. jen náměty z ovzduší romantického, rytířského, nebo dokonce antického, na druhé straně z ovzduší moderně-sociálního. Proti tomuto dogmatu samospasitelnosti »lidové« hudby bojoval. Smetana (jak známo, proti Riegrovi) a kol něho točí se kronika jeho utrpení.

Chceme-li tedy kriticky rozebrati »lidovost« hudby Smetanovy, třeba na prvém místě obrátiti se k jeho hudbě instrumentální, z vokální pak k té, jež provází náměty lidové. Tu lze pozorovati onu výše dotčenou podobnost melodickou a rythmickou velmi zřetelně. Ve vší druhé tvorbě jeví se toho pouze odlesk, psychologicky a nikoliv vědomým napodobením vysvětlitelný. Za to Dvořák nedovedl se ani tu (nehledě k vlivům jiným) vymaniti z hudby lidové, jako zase naopak Fibich těžce se do ní vpra-voval (»Šárka«, ouvertura »Oldřich a Božena« a j.), podléhaje tu spíše Smetanově nežli lidové hudbě, zůstávaje však v základu vždy — Fibichem.

Tolik na vysvětlenou. A nyní některé dokumenty z tvorby Smetanovy, přímo souvisící s lidovou písní a hudbou, jež ovšem nikterak nečiní nároků na úplnost.

Přímé zpracování lidových písní jest u Smetany ve skladbě »Fantasie sur un air Bohémien pour le piano et violon« z r. 1842—43 a »Variace«