čtvrté podává doslovně celý odstavec o zakladateli bratří, otci Kristiánu a neuvěřitelném dosahu jeho učení a z dalších obírá se krátce kap. 9., 10. a 14.

Nejobšírnější úvahy vzbudila u něho 4. kapitola, t. j. prohlášení bratří, že dokonalým poznáním tajností přírody a novým zjevením mohou býti vždy, i kdyby veškeré písemné památky vzaly za své, položeny nové základy k vědění a že může býti vybudován nový hrad pravdy. Poněvadž se domnívá, že zničením všech písemných památek myslí bratří i na bibli, odsuzuje ostře tento náhled, jenž odporuje přímo Písmu sv. čili nezměnitelné pravdě Boží, slovem lidstvu zjevené, za niž ručí Kristus svým prohlášením : Nebe i země pominou, ale slova má nepominou. Odporuje to dále slovům s v. Pavla, jenž Korintské ujišťuje, že základu jiného nikdo nemůže položiti kromě toho, kterýž položen jest, jenž jest Ježíš Kristus, Bohem otcem na svět vyslaný spasitel; skrze něho jsou lidé v Bohu a on jest světu učiněn moudrostí, spravedlností, posvěcením i vykoupením a v něm jsou skryty veškeré poklady vědomostí i moudrostí. Poznání Krista jest hlavní věcí, vše ostatní vedlejší a malicherné, čili jak pravil

apoštol: vše ostatní mám jako za.....A týž apoštol hlásá dále: Bude-li

vám kdo kázati jiné evangelium, buď prokletý, i kdyby to byl anděl s nebes sestouplý.

Týkal-li by se výrok bratří o nových základech vědy po zničení písemných památek pouze knih, pojednávajících o filosofii, milerád to připouští, ač i tu jen do jisté míry a ač je přesvědčen, že někteří z bratří tajnosti přírody lépe znají než staří filosofové. Že by však člověk smrtelný mohl dospěti k takové dokonalosti, jakou bratří ve 4. kap. slibují, nevěří a předkládá své pochybnosti bratrům samým k střízlivému uvážení.

, Vlastnosti, jimiž bratří se honosí, patří pouze Bohu, zpytateli všech myšlének lidských, a nikoli lidem smrtelným; není možná, aby člověk na zemi neznal hladu, nemocí a stáří; aby žil kteroukoli hodinu tak, jako by žil od počátku světa a jako bude žíti až na jeho konec; aby mu byly známy věci skryté a záměry tajné v srdcích lidských a aby z jedné knihy vyčetl vše, co obsahují veškeré knihy na světě a co obsahovati budou a aby všemu rozuměl a vše si zapamatoval.

Budovec žádá proto od bratří vysvětlení, neporozuměl-li jejich učení a nevykládal-li je správně, nebo nápravu tohoto učení, je-li takové, jak mu rozuměl a jak je rozbíral. Chce znáti přesný smysl, aby se do něho nemohl vkládati nějaký blud nekřesťanských sekt, zvláště Arianů a Socinianů.

Nemile dotkla se jej i kap 9., v níž bratří hovoří o nové řeči a prohlašují latinu za zmatek babylonský, hledíce ji znevážili a odpornou učiniti. Tím jsou mlčky proti církvi, kteráž v této řeči hlásá činy božské a přislibuje věčný život v Kristu. Vždyť po zmatení jazyků při stavbě věže babylonské nevyslovitelná dobrota božská dala touto řečí národům největší dar, aby se v ní dorozumívali, třeba že se svými jazyky sebe více různili. Při tak znamenitých památkách latinsky neb řecky psaných neb tištěných není možná přesvědčili lidstvo, že v těch spisech jsou jen bludy a nikoli základy pravdy a ani lidé, ani ďáblové by toho nedovedli,