aby zničili tak významné svědky Božské slávy. Představuje-li ostatně latina zmatek, což nezavánějí také spisy bratří latinou? Latinské tyto památky nezhynou, budou trvati až do skonáni světa a budou je milovati i židé, až se naplní míra národů a oni přikloní se ke Kristu a budou jej vyznávati, tak jako křesťané milují starý zákon, ač jest hebrejsky psaný.

Svým učením o vybudování nového hradu pravdy uráží bratři základní úhelný kámen, jenž jest Kristus a vrhají se do propasti bludů. Proto sluší tajnosti přírody zkoumati a poznávati takovým způsobem, aby lidé neupadali do stavu, jejž líčí apoštol: chtějíce býti moudrými stali se pošetilci ve svém rozumování.

Budovec dokládá opětovně, že přednáší své výtky i námitky s dobrým a pokojným úmyslem, a že je vzdálen veškeré ledabylé nenávisti; nechce bratří ani posuzovati, ani odsuzovati, žádaje na nich pouze a pouze jasný výklad jejich učení.

Úplně souhlasí s chválou bible, jak ji 10. kap. přináší: bible jest a musí býti všem lidem pravidlem života, vrcholem snažení, příručkou všeho-vědění a nebylo od počátku světa nic většího, obdivuhodnějšího a zdravějšího lidstvu dáno nad Písmo sv.; kdo je má, je šťastným, kdo je čte, šťastnějším, kdo je zná, nejšťastnějším, kdo je zachovává, Bohu podobným. Proto je zbytečné, hledati nové základy k novému hradu pravdy, když bible tak jasně a zřetelně o článcích víry křesťanské hovoří.

Bratří upřímně lituje, poněvadž své veřejné vyznání víry skrývají pod pokličkou své tajuplné společnosti, ačkoli roztrušují veřejně mezi lid názory, jež výslovně odporují nezměnitelné pravdě božské a honosí se vlastnostmi, jež nepřináležejí smrtelníkům. Zmiňují se sice o trojjediném Bohu, uznávají Krista za Pána svého a věří, že Duch sv. světem vládne, ale to vše ve falešném a šálivém století k jasnému přiznání víry nedostačuje. To mohou přiznati i Ariani a Sociníani, ponechávajíce si svůj výklad pro sebe. Chtějí-li se tedy každého podezření z sektářství arian-ského, socinianského nebo enthusianského vystříhati, musí výslovně prohlásiti, že věří v božskou Trojici v jedné bytosti a ve třech osobách, že Kristus je pravý bůh a pravý člověk, a že za lidské hříchy umřel a pro naše spasení z mrtvých vstal, sejmuv z nás veškerou tíhu hříchu, od níž jsme se sami nemohli osvoboditi a učinil takto zadost spravedlnosti božské, v níž nalézáme, ve víře ospravedlněni, bezpečný mír. Také o Duchu sv. musí doznati, uznávají-li ho za třetí božskou osobu, za pravého Boha, jemuž lháti, jest Bohu samému lháti. Požadavek přesného vyznání víry jest proto nutným, že bratří nikde se nedotýkají společných článků víry, v nichž všechny evanjelické církve jsou za jedno a že se toho dožadují mnozí Kristu a jeho evangeliu věrní, aby mohli podle napomínání s v. Jana zkoumati, jsou-li bratři z Boha: jsou-li pak takoví, pak se s nimi všichni praví křesťané spojí páskou vzájemné lásky a společné práce k šíření slávy boží a blaha všech přívrženců evangelia.

Vtipně kritisuje konečně kap. 14., v níž se bratří vychloubají znalostí všeléčivého prostředku. Sami však jeho všeléčivost omezují, když vykládají, že jeho účinek je marným tam, kde sám Bůh nějakou nemoc