náhled není prý ani hříchem, ani proviněním nějakým. O bratřích chtěl pouze vyzvěděti, je-li učení jejich od Boha, nebo jsou-li zakuklení en-thusiasté, kteří svým učením a svými- zjeveními jen od slova Božího odvádí. I v tomto nazírání nenalézá žádný poklesek proti svým zásadám z bible čerpaným.102)

Hodura ve svém »Nářečí litomyšlském« z r. 1904 na str. 72. a 73. otiskuje ukázky některých rčení a pořekadel z Litomyšlska, jež ovšem tvoří jen nepatrnou částečku ohromného množství podobných výroků a rčení, mezi lidem, na okrese i v Litomyšli samé zakořeněných a zcela běžných. Článek přítomný tvoří tedy doplněk uvedených Hodurou ukázek a zároveň nový příspěvek pro poznání a charakteristiku lidu v Litomyšli a okolí. Je nepochybno, že mnohé z nich jsou majetkem celého národa a snad i mezinárodním, dokud však nemáme souborné studie o podobných látkách, nutno stále sbírati materiál v každém kraji a vážiti si každého záznamu, třebas to bylo rčení i jinde užívané a snad všeobecné. »Český Lid« ostatně v dosud vyšlých ročnících otiskoval vždy podobné drobnější příspěvky, čímž umožňuje pak hlubší práci srovnávací a zevrubnou studii aspoň v rámci národa českoslovanského. Podávám zde záznamy své přesně v lidovém dialektu, foneticky tak, jak jsem šije během doby nashromáždil na základě vlastní autopsie. Hlavním pramenem byla mi pí. V. P., která pracovala celou řadu let u sedláků ve vesnicích (hlavně ve Sloupnici a v Němčících), žije nyní sice v Litomyšli, ale dosud často dlí za svým zaměstnáním ve vesnicích celého okresu. Je stará 49 let, do školy chodila celkem velice málo, ale psát umí poměrně dobře, čte velmi dobře (je horlivá čtenářka od mladých let až dosud). Jinak podávám rčení, jak jsem je tu a tam slyšel na svých potulkách okresem, nebo sám jim od mládí přivykl.

Všeobecně užívané jsou tvary cák (co pak), gdák (kdo pak, kde pak a kdy pak) a flák (nějak) a sice cák ve smyslu celé věty — asi tolik, jako by se řeklo: Necháme to být, nezáleží na tom, jak myslíš a pod., gdák ve rčeních, jako gdág-ho ví, značí tolik asi jako »kdož ví, co zamýšlí, co má za lubem« a pod. Tu se obyčejně posměšně jeden k druhému obrací: »Cák a cák jsou dva cáky«, »cág-by sme si necákli!«, anebo »no-no, to je ňákího dákání!«. A to je hned »slovo do pranice«. Je-li