světské písně, prodal bych mnohem víc. Ale prosím tě, co by ti lidé o mně řekli: Hele, církevní zpěvák a prodává světské písně. Proto jsem si je doma zápisky poznamenal. No, až dále budu vidět, co se dá dělat, pořád ale jedno prodávat také nejde, až jak Pán Bůh dá. Mně by byla předee nejmilejší práce nad vše.« Tak mně to šlo ňákej čas. Však ale měl jsem sebou pod kabátem v tašce i světské písně starodávní, jichžto bylo ve skladě k dostání dost. Těch jsem mnohem více prodal nežli ná-božnejch. Ptám se v tiskárně, má-li na skladě také devítnické písně. Paní praví: Ano a oboje co se v kostelách zpívají! I koupil jsem jich každých padesát archů a obě slepoval dohromady. Dal na ně pásky a bylo jich dvě stě. V týdnu před devíti tejdní pobožností vzal jsem jich 50 do trhu. Jak jsem ale řekl, že mám ty písně naprodej, tuť byla o ně dračka. »Dají sem jednu, mně taky, a mně dají dvě, naši chodějí na devítník ráno.« A než jsem prošel jednu řádku, neměl jsem nic. Asi tři žádaly na mně karlovské modlící knížky, že mají zlatej cenu a že je nevědí kde koupit. Já jim slíbil, že je do soboty přinesu. Hned jsem si přikoupil, co jsem uprodal, a ptal jsem se na ty knížky, má-li je taky. Ona praví: »Mám! Pro ně za čtrnáct krošů a prodává se za zlatej.« Přišel jsem domů, ještě nebylo poledne. Žena se tomu divila, že jsem vyprodal, a že ty samé nesu; doma že jich mám ještě 150 kusů. »To nic nedělá, dá Bůh, že do soboty to bude prodaný.« A hned jsem se dal do práce, a do večera jsem byl hotov. A skutečně byly do soboty vyprodány. V neděli je první devítník, a já šel v sobotu do trhu. Dělal jsem u svaté Trojice zpěváka. A koupil jsem ještě 1 sto těch písní pro sebe, a těm třem paním ty modlící knížky a šel jsem domů. V tom tejdnu jsem byl velmi požehnán. Začež jsem vzdával srdečně díky Bohu. Skoro celou noc syn Petr mně pomáhal písně slepovat a ostříhorat. Ráno v kostele jsem jich dal na stolici asi 50, by je mně svíčková prodávala, a ostatní jsem měl já na stolici. A když vyšla mše svatá, já předpovídal a lidé viděli, že z těch písní předpovídám, a mnohý že je mají v ruce. Když bylo po službách Božích, si je kupovaly, že nestačily ani. Svíčková mně odevzdala peníze a žádala mně, bych jí ještě ňáký přinesl; já jí to slíbil a také slib splnil, a dal jsem jí stříbrnej desetník. Na to jsem prodával kalendáře, starodávní ještě, v tom formátu jako špalíček, kancionály, Evangelium a kdo si co žádal, to trvalo až do svátků. Jednoho dne mně napadlo, bych navštívil mého strejce, který byl polonevidomej a měl povolení na flašinet. On mě rád viděl. Já se ho ptal, má-li flašinet. On praví, že ho prodal. Mně to zarazilo; pravím pak dále: »Ale povolení mají?« »Ano, to mám. Proč se na to ptáš?« »Já bych byl s ním chtěl chodit.« Tu jsem mu vypravoval, co mně s tou rukou potkalo. Ale on pravil: »To le lechký, já ti povím, di tam k tomu N. N., ten ti půjčí flašinet; dáš mu z něj denně 30 krejcarů. A já mám povolení, mně dáš také tolik, a já ale budu s tebou chodit, když bude hezky, jak povídáš, že by jsi při tom zpíval, to bys vydělal peníze.« Já mu dal na tabák a při tom s Bohem. Sotva jsem opustil dům strejce svého, hned jsem šel k tomu muži, ku kterýmu mně strejc poslal. A tázal se ho, zdaliž by mně půjčoval