Ráno při vstávání: Jesli pak se s toho pelechu vyhulíš! (Také se říká o počasí: Počkáme, aš jak se to vyhulí!) Zaspal by soudnej den. Spal by do kočičího moru! A večír neví, dy má jít na kutě. To ťuvíká! Ďi uš chrápat! Ďi vozit hrnce. O tom, kdo chrápe hlasitě: Uš vozí hrnce do Svratoucha. Když se dva spáči prou o místo ležení, říká se: Gdo léži na kraji, pámbu ho napraví; gdo léži vzadu, dostane mastnou žábu! — Aspoň pro mino (aby se neřeklo; jinak vždy meno) uvedu ještě jednu říkačku: Pochválen pán Jéžiš Kristus, uš k vám du, dáte-li mně tu Andulku vopraudu: af mně bráněj sestry bratří, tu si vemu, ta mně patří! — Ale teď již musím přestat, neboť »mnoho řečí dvojka« řekla by naše Andulka a »gór ze špatnejch — trojka!«

Částka 4. Velmi velké nesnáze moje as do rohu 1851. Kterak Bůh všechno podivně řídi. »Prosím tě, ženo, kdes byla s těma dětma, pro umučení Boží, diť nastydnou.« Třáslo se to všechno jako osyká. >I pojte honem k Hermonom.« Toho nejmenšího jsem vzal na ruku. A jen do nalejvárny, tak jako nějaká cikánská rodina, a zrovna ké kamnům. Tam byl stůl obklopen chudýma lidma, obyčejem, kteří již přestaly prodávat. Sklepník na mne koukal, a já jsem křikl, by sem dal džbán piva, a to proto, aby se nelekl, že bude zadarmo obležení kamen. Hned odehnal od stolu ty, kteří neměli nalito. A má rodina měla první místo u samých kamen. Hned jsem každému koupil jaternici, dva šálky polívky ženě s tím malým chlapcem, neboť nejedli jak ráno.

Tu mně počala žena teprve vypravovat, jaké bylo její leknutí, poněvadž že již bylo deset hodin a já ještě nešel. »I vzala jsem šátek a šla jsem na komisařství, ptala se po tobě. A byla mně dána odpověd, že jsi odevzdanej na zámku, já myslela, že přijdu o rozum. Přijdu domů, pláču, naříkám, děti zase plakaly se mnou. Tu mně radili lidé, bych vzala všechny děti sebou a šla do zámku k auditorovi za tebe prosit. Já hned oblíkla děti, a šla jsem. Vojtíška vzal Petr na záda, a chvíli zase Čeněk, a tak jsme se v tom blátě dostali až do zámku. Ale nyní kam, tu se mně namít jeden již letný vojin. Já se ho plačtivě ptala a při tom jsem mu tvé i mé neštěstí vyjevila. On mně litoval, a šel se mnou, a ne jen dům, ale až na schody mně dovedl a dvéře jeho bytu mně ukázal; přál mně šťastné pořízení, odešel. Dobrou čtvrt hodiny jsem venku stála. Tu vyšla fláká slečna, koukla na mně, praví: Pakujte se, tady se nic dávat nebude. Já ale ji pokorně prosila, že nežebrám. No a co tedy žádá? Já jí vše pověděla, když mně vyslechla, pravila: Ten pán nejní doma. ale počkejte. Za hodnou chvíli přišla jiná dáma, když mně vyslechla, těšila mně, že to tak zlý nebude a že se za tebe přimluví, že budeš asi za měsíc doma a dala mi dvoukrošák. Sli jsme plačící domu. Když jsme