sešli ze zámeckých schodu, chlapec tě spatřil u svatého Mikuláše. Pravil: Ach tamle jde tatínek, ukazoval na tebe a hned běžel k tobě. A tak jsme se opět radostně sešli. Budiž Bůh za to pochválen, že jdeš zas se mnou domu. Nemůžu ti to aniž vyslovit, s jakou radostí jdu zase domů.«; Děti byly vyhřáti, já zaplatil můj dluh; vzal na ruku chlapce, než byly čtyři hodiny, byli jsme doma. Sotva že jsme se doma svlékli, nepostačily dveře. To bylo ňákého divení a přání, každej chtěl něco vědět, aby měli co klapat o člověku. A já s velkou radostí, jakou jsem měl, s chutí bych to byl ze dveřích všechno vyházel. Když jsme byli samotný, stará sousedka paní Líži, která byla za ty všechny leta jako druhá matka mé ženy, měla již pro děti přichystanou večeři. Dala na stůl pokrmy, oni se najedli, my taky. Ta šlechetná stařena radostí slzela, že jsme zase pospolu. Později se dítky i my pomodlili a šel každej s Pánem Bohem na lůžko své.

Ráno vstanem, chlapci mně povídají: »Tatínku, my zůstaneme doma. máme hodně panáků, my oba pomůžem. Pozejtří Mikuláš naděluje, může se to na rynku anebo v trhu prodat.« Já: »A mocli pak jich mate asi?« »Tatínku, asi čtyry tucty nejmíň,« a hned vyndal pod postelí skryty papírové pytlíky a v každém bylo tucet panáků již ustrojenejch, jen je okrášlit a dát na prkýnka a byli hotoví. Na to žena povídá: »Já mám také asi deset jeptišek ušitejch, já bych je také dodělala, jen kdyby mně tak hlava nebolela, ale snad to pude.« Já šel se podívat k vodě, jesli by se tam dalo v některý ohradě něco vydělat. Prošel jsem celou Podskalí, nikde nic. Šel jsem tedy domů s tou myšlenkou, že budu s těma chlapci dělat ty hračky. Byl jsem arciť něco přes hodinu pryč. Přijdu domu, co vidím oba hoši jako o závod se činili, jeden druhýmu to bral z ruky. Mladší to okrašloval a velkej dával na prkýnka. A než bylo poledne, bylo jich dvacet. Pak po jídle já dělal s nima, a okolo pěti hodin bylo vše doděláno, armáda stála na šatníku. Mezi tou dobou manželka moje chystala si rozdělané jeptišky. Sedmiletá Terezka, dcera, také pomáhala, na-vlíkala šmele na ruženečky. Potom chlapci počli pomáhati zase matce s největší ochotou, ani na spaní nevzpomněli, až bylo 8 jeptišek a 54 panáků hotovo. Druhý den ráno byl matčin svátek. Ona šla na roráte do kostela. A když přišla, děti ji skládali přání, který jim pan učitel napsal. Matka z toho měla velikou radost, až slzela. Za to ale dnes měli kávu k snídani a mandlovku. Po snídaní žena se vypůjčila velkou nůši, jako mívají nosičky, a panáci se tam složili. »Ale,« pravím, »zboží je v nůši, ale kde máme krám?« Ale velkej chlapec praví: »Ale tatínku, já vemu naši nůši a vál, co maminka vydělává těsto, poklopíme nůši, vál přes ní, je krám. Matinka tam postaví nůši a něco dám na prkno, a diž uprodáme, dám zas na prkno, do večera to předce prodáme.« Byl to dobrej nápad. Žena vzala nůši, kluk druhou a šli jsme Židovskou zahradou, co nyní Vladislavská ulice sluje, a Platajzem skrz. Já koukám, že jde tudy mnoho lidí a u toho prvního pilíře prázné místo. Pravím: »Sundej nůši a dej na ni ten vál,« a ženě nůši jsem sundal a počal vyndávat panáky. Ona na to s podivením hleděla. Sotva jsem jich několik vyndal, okolojdoucí se ptali, co stojí kousek. Kluk: »Jak jsou, milostpaní, 10, 8, 7 krejcarů,