a nejladněji za 6 krejcarů prodává.« A co přetržil přes dva kroše, to si dával do vesty na stranu. Dvě jeptišky stály na prkýnku, na ty se žádný neoptal. Skoro půl hodiny žena stála jako socha a divila se, že ten chlapec tak stále prodává. Tu přišla paní, služka s ní s košíkem, táže se, zač ta jeptiška? Kluk výkřik: »Za desetník!« Prohlíží, a tu kouká na zem, vzala jednu černou a jednu v bílém vejlu a šest panáků. A nežli bylo poledne, nebylo co prodávat. Zima byla notná, ale bez větru, my byli skoro skřehlí, šli jsme Koulovům se ohřáti a něco pojíst.

Doma kluk počítal, co přetržil, dělalo to 1 zl. 20 kr. šajnu. Byl to první prodej můj v trhu, a od těch dob v tom čase až do roku 1875 jsem prodával. Doma jsme se teprv z toho těšili. Co nyní, práce žádná, písma a jiných všelijakých modlidbiček doma jsem měl dost, ale už to každej měl,a s kalendářema to také už nešlo, sotva jsem denně tři neb čtyři nejvíce prodal. Arciť doma bylo hezkejch pár krošů. Dlouhá zima, sedům jedlíků, palivo a činže, to jsem měl stále na mysli, jak to bude dále asi s námi dopadat. Jednoho dne jdu zas po trhách a kavárnách prodávat. Tu mně jedna zcela neznámá žena volá a praví: »Kde kupujou starý sukno na ty tajtrdlíky, já od nich koupila na pouti dva u sv. Alžběty. A ukazovala jsem je jí (hadrnici), a ona právě dělá, tam že by nakoupili krásného sukna. Šosy a rukávy od kabátu, nohavice od kalhot. Oni z toho vypářou se podšívky, a sukno že se od hadru odděluje. A pravila mně, že od těch dob pro mě má plnej pytel sukna asi tak dvacet liber, a libra stojí dva kroše. Tak kdybych jich někde viděla, bych jim to řekla.« A hned mně také řekla, kam mám jít. Já jí poděkoval, a prosil sem ji, že si v pondělí se ženou pro to přijdem, by nám to zatím prohlídla, by tam nebylo tuze tlusté sukno, nýbrž jen samé tenké. Přišel jsem-domů. a vypravujú to ženě. Ona pravila, bych to koupil, že hadrnici za malý balíček dala kolikráte tři neb čtyři kroše, a že toho bylo, co by lehce do kapsy skoval. Tedy v určitý den žena vzala nůši a šli jsme pro sukno. Já vzal sebou něco přes dva zlatý. Přijdu tam a pravím: «Prosím, slyšel jsem, že mají staré sukno na prodej.« Ona praví na to: »Dost je tady sukna, ani ho nepoberou.« Tu praví na tu ženu: »Ukažte tomu muži ňáké sukno.« Ona v malé chvíli přitáhla pytel plnej a vyndala několik balíčků, samý velký pěkné kusy. Já dlouho neprohlížel a pravím, by mně to odvážila. Ta ale jeden balík dala na stranu, a vážila to. Opravdu bylo toho 20 liber, pak praví: »Paní, je toho dvacet liber, dou se podívať« Ona koukla na váhu, praví: »Dobře. Tak to dělá celý dva zlatý.« Mezi tím co jsem platil, dávalo se to do nůše, a ta žena ten balíček tam přihodila. Když jsme odcházeli, pravila, by jsme zase přišli brzy. Žena s tím se věru zapotila. Proto ale jak jsme domů přišli, sotva že se slíkla, počala prohlížet a velice se divila tomu čistému suknu a pravila, že od těch hadrnic ani za pětku by ho tolik neměla. A pak kam mohla, to schovala, a ten balík, co jí přihodila, ke střihání, venku nechala. Dělat se více nemohlo, poněvadž nebylo na to nic nařezáno, ba ani našito, a to dá nejvíce práce. Vánoční svátky se pomalu blížily. Obživa žádná, kolikráte jsem přinesl domu 30 a nanejvíce čtyřicet krejcarů, a to nejspíš za koledy. Tenkráte