jsem měl velmi smutné svátky. Ještě to bylo mé štěstí, že v tom chrámu Páně měl jsem pár dobrodinců, kteří mě něčím obdarovali.

Přišel Nový rok, šel jsem skládati přání k pánům kmotrům. Dík za vše dobré Otci nebeskému. Pan Ulrich mně dal tři desetníky. Pan Studnička mně dal dvacetník a pravil: »Pošlete si sem kmotru s nůší, já vám dám pro děti brambory.« Buď za vše veleben Bůh. Na Vltavě se již všude sekal led. Já obešel všechny náplavky, ale nikde pro mě práce nebyla. Odnikud žádná podpora, toliko od soukromného ústavu, co mně chudý otec zapsal, tři porce denně polívky, a osmej díl ze sáhu dříví. Děti se s tou polívkou také poněkud zasytili. Když jsem měl čas, tak jsem z toho sukna střihal šatečky, na ty tajlrdlíky. A žena po čase, když neměla co dělat, to zase šila. A hoši pomalu na to řezali, a já zase sháněl všelijak to bídné živobytí. Na Očišťování Marie Panny přijdu z kostela a pravím: »To je dnes krutý mráz.« Děti právě chtěly jít do kostela, já pravím: »Nejste proti tej zimě zaopatřeni, dnes zůstaňte doma, a pomodlete se zde, Pán Bůh nám to ráčí odpustit.« Co to mluvím, žena mně dala na stůl polévku. Já se nasnídal a pravím mojí ženě, že du k domácí platit činži. Sousedka mně dala pět zlatých, a já k tomu dal deset, a šel jsem. Ona mě oulisně přivítala a já jí povídám, že jí nesu činžis a počítám na stůl samý dvacetníky a ona zdvořile poděkovala. Pak praví: »Pane Haisz, nehněvají se na mně, oni jsou ze všech v celém domě nejsprávnější nájemník, a proto- mně je to velice, líto, že jim na Jiřího musím dát vejpověď. Veřeji, že mně bolí srdce, a to z té příčiny, já budu z provoda vdávat dceru, tak jí musím připravit byt.«

Já zůstal jako bleskem omráčený a nemohl jsem leknutím ani promluvit. Po chvíli pravím: »A to ten los musel právě na mě padnout, což nemají jiný byty v domě pro dceru?« »Proto (praví dále) mně to bolí, nebo íi lidé, co zde mám, skorém mně jsou všechny až po uši dlužni po 50 a šedesáti zlatých. A dám některému vejpověď, nedostanu ani kroš, a co si na nich vemu. V pokojích nic nejní, myši se tam perou, to je jejich mění, drobet otrhanejch dětí a starých hadrů.« Celý zarmoucený jsem odcházel, ani jsem s Bohem nedal, myslel jsem sobě, těžko je si z cizího svý dělat, diť mně Bůh předce neopustí. Přijdu a vypravujú, že jsem dostal vejpověď, na Jiřího stěhovat. Ona spjala ruce, a dala se do pláče. Já ji pravil: »Co pláčeš, na ulici nebudem, na 60 zlatých najdeme bytů dost.« Druhého dne dopoledne vzal jsem peníze a jdu na Vyšehrad. Koukám, vidím lístků dost, skoro na každém domě. Já vešel do prvního, a ptám se ženy jedny, jesli ví. co je to zde za byt. Ona praví, a hned také ukazovala rukou, tam ten poslední u zahrady, při zemi to jedno okno. A je to na dvanáct zlatých čtvrtročně, a je to hezkej čtverhranej pokoj, ale kuchyně je společná.« Tak jsem se náhle dozvěděl všechno. Já pravím: »Prosím jich, ke komu musím jít?« »I tudle u vrat nahoře bydlí paní domácí, právě přišla z kostela.« Já ji poděkoval, a šel k ní nahoru. Zaklepám, slyším dále, vejdu, dám pozdravení, a hned se ptám: co je tu na nájem. Ona se ptá, jesli na hned. Já pravím: »Prosím ne, ale až od času.« Ona: »To nic nedělá, on je od Havla již práznej,« a