hned mně tam vedla. Jak jsme tam vešli, byl tam náramnej zápach, zdě byly černý, zem, okna, dvéře samá špína, slovem, bylo to spustošený jen nedbalostí lidskou. Já dal paní domácí čtyři zlatý závdavek, a ona sama mně dala sebou hned klíč, pravila: »Bez toho to musejí dle možnosti své vyčistiti, tak nemusejí ke mně chodit.« Přijdu domu a s potěšením vypravujú ženě, jaký jsem najal byt lacinější o dvanácte zlatých, a mnohem prostranější nežli ten, na Vyšehradě, a že mám již od něj u sebe klíč, když bude někdy chtít se tam podívat, ona s tím byla spokojená. »Ale milý muži, pro Boha tě prosím, co počnem, jak budeme živi, ty zahálíš a já také nemám žádné šití, to je na povážení. Jdeš-li do toho trhu s tím písmem, přineseš pár krejcarů jako žebrák; mně to velice hněte.« Ty její slova mně velice dojaly, zdály se mně býti jako důtkou, a také i vejčitkem. 1 druhého dne jsem si jako obyčejně svázal do uzlu písmo mnohem více nežli jindy; a vzal jsem přes kabát můj vojanskej plášť, jenž jsem míval do práce v zimě. Ona neříkala nic, věděla, že je zima. A já jí dal s Bohem, a šel s Pánem Bohem z domu celý zamyšlený, pravím: »Rodičko Boží, přimluv se za mne u Boha, by mně dal dobré myšlení, co mám počít.« Po desíti letech jsem první domluvu měl od ženy, jako ňákej ničema, co nechce nic dělat.

I požehnal jsem se svatým křížem a ve jménu Páně kráčím Žitnou bránou ven. U brány na pravé straně stála nízká dřevěná prostraná bouda, tam byl všelikerého zboží obchod. Tam jsem se stavěl prvně. Vešel jsem dovnitř, hokyně i on byly staré lidé, já jim povídal, co prodávám. »Ach příteli, z toho jsme již vyrostli.« Ale jak jsou obyčejem ženský. Já měl uzel rozvážanej, a ona to prohlížela, a předce si asi za 10 krejcarů toho vybrala. V tom klepá zvenku na okno, volá: >Teta, máte tam ňáké pečivo?« »I dost, má děvečko, to víš, že to na krám nedám pro zmrznuti, pod' sem, Mařenko, vyber si.« Ona tam vešla, vybrala si, a kouká na truhlu, na niž já měl vyložené! Vesele praví: »Co pak to má ten dědek na prodej?« Já se obrátil, a ona křikla, a to je pán Haisz, a praví: »Oni taky choději do kraje?« Pravím: »Ano, dnes ponejprv, tak nevím, jak to pude.« Ona si také vybrala asi 8 písní, samý světský, daly se stranu mně do řeči, až mně ta hokyně půjčila obstárlý, ale dobrej ještě s víkem košík, on zas hůl. Už bylo ošum krošft v kapce. Teď jsem písmo dal do košíku, teď jsem byl opravdovej kramář. A kráčel jsem s Mařenkou, že v deset hodin jsem byl ve Vršovicích. Děvče bylo hovorné, a ledacos mně poučila, jak to venku jde, že směle můžu všade jít. Jen kde je rychtář, tam abych nechodil, když nemám povolení. Vtáhla mně do jejich chalupy. Matka kouká, koho to sebou vede, ona ale jí hned vypravovala, jak mně zná. Žena to rozumná, dala se se mnou do řeči. A dle mé řeči viděla, v jakém stavu stojím, litovala mně srdečně, pravila dále: »Milý muži! možná, že tu něco prodáte. Ale jak ty děvky nemají peníze, oni vám za písně budou dávat chleba, placky, vejce a místem brambory; to aby ste měl na to nůši. Ale já vám povím: když budete mít plnej košík, přineste si to sem, vidím, že ste poctívej člověk, ale kramář mně nesmí ani do sednice, nebo před mnohým třese se hřebík ve zdi jako před cikány.«