Bylo pryč jedenáct hodin, vešel jsem do prvního statku. Hned mně asi tři hafani hlučně vítali, já se nesměl z místa hnout, až přišel čeledín s bičem. Tu vyšla hospodyně, praví: »Kdo je?« »I pani maminko, ňákej prodává písničky a modlidbičky.« »No tak ho sem pusť do since.« »Máte sedum zámků?« Byla to mladá selka, hrdá, ale jaksi veselá. Já rozvázal uzel, a ona to prohlížela. Vybrala si opravdu samý pobožný, a světský také přehlídla. Tu najednou praví: »Ale sak, Václave, (dí) zavolej naši Andulu, ať sem de, že volám.« Jak přišla, selka k ní praví: »Ale Andulo, ty říkáš, že bys ráda sobě koupila písničku Vilím a Běla, koukej, tady je, abys mohla víc plakat, že tě ten tvůj ošidil«, a dala se do hlasitého smíchu. Služka se zarděla: >Ale paňmámo, vy se mně něco navysmíváte,« a jistě měla plné oči slzí. A tu přiběhla % chléva druhá děvečka, a teť počaly si vybírat obě. Co si holky písně vybíraly, selka se mně ptala, co ty čtyři knížečky stojejí. Pravím: Čtyři kroše. Ona neodpověděla, a šla do sednice. Tu ke mně se přitulí voráč, ptá se, budu-li večer v hospodě. Já mu ale řek: »Budu v čísle . . .« Selka přišla, dala mně čtyři kroše a velkej krajíc chleba, a na to praví: »Václave, dej mu do košíka bramborů, dyž je z Prahy, domů je donese, a děti je snědí. A holky dělejte, co která si koupíte, plaďte, přiděli hospodář, poledne táhne, dostanem všechny« a odešla. Voráč přinesl brambory, a holkám řek, kde budu na noc. A já jsem vzal košík, u ty paní vysypal brambory, a šel do dvora, zvonilo-poledne. Vejdu do dvora, první mně vítali hafani, pak skoták a paní ša-fářka, pro tloušku těla sotva se pohybovala, ruce si opřela v boky, tázala se mne: »Co pak chcete, zde nejní nic.« Já pravím na to: »Ale prosím já nežebrám, ale prodávám modlidby a písničky.« »A to je něco jiného,, no děte do čeledníku, čeládka je právě u jídla.« Já tam vešel pravím: »Dobré chutnání, lidičky.« »Děkujeme, máte-li chuť, pojte s námi.« Byla jich u stolu sedům, měli hrách, a mnoho zbylo, proto že byl skorém ne-masnej a tvrdej. »A co to máte naprodej?« Já se tu vyložil s mým krámem. Oni mě obstoupli, a poslouchali, jaké všechny písně mám. A každá ta děvečka si vybrala několik kousků, mužský nic. »A zač je jedna?« »Za 2 krejcary, pravím.« »A to je moc, dejte dvě za kroš.« Místo pěti krošů dávala mně tři, a z velkého pecnu zkrojek chleba. A tak platili i ostatní. Já měl košík plnej Božího daru. Pak jsem prošel ještě pár stavení a noc byla na krku, co nyní počít, ještě počal padat sníh.

Přijdu zase do toho stavení, hospodář byl doma. Já dal dobrej večír,, a prosil jsem, by mně ten chléb a ty brambory do zejtří tam nechali, že si proto přijdu. Mařenka počala na mně: »A kam půdou? Já jsem všechny mé známé děvčata sezvala, aby večer k nám přišly, že je u nás kramář s písničkama, a oni také jistě přidou.« A její rodiče s tím také souhlasili.. Neb měli jen tu dcerušku, a ta co chtěla, to vše jí rodiče k vůlí dělali. Sotva že jsem si sedl u kamen, a snědl, co mně ti dobré lidé podali, již. se opravdu děvčata scházeli, jako na nějakou komediji.

Předobré rodiče usmívavě na to jen koukali, nebo jejich dceruška byla mezi nima co královna, byla jich skorém plná světnice. Všechny sama nutila, a skoro ke všem arije znala. Ta švanda trvala přes devět hodin.