Světské písně byly skoro pryč, peníze za ně, těch nebylo ani polovic, za to ale placek, buchet, chleba a plný klíny bramborů, a asi deset strou-hacich syrečků. Když se to rozešlo, já spínal ruce, jak to dostanu domu a pravím: >Co ti ubohý kramáři s tím dělají, který mají pár mil domu.« Hospodář na to pravil: »Ti to zase ve vsi chudým prodají.« Já si vzdych, pravím: »Bože, u mně by se to všechno snědlo.« On: »Víte co, tuhle máte na chlebové peci ustláno, děte si lehnout, a ráno vám povím, kterak to dostanete nejlepší domů.« Dal jsem těm dobrým lidem dobrou noc. Ale já úbohej na peci nemoh ani myšlenkama oko zamouřit, až po půl noci. Byly asi čtyři hodiny, probudím se, co vidím, na kamnech hoří lojovej kahánek. Hospodář přišel z venku, svítilnu v ruce, za ním jeho žena. Přijdou do pokoje, v němžto spali, slyším, jak budili Mařenku, a hned zase odešli. J.á se také rychle oblekl. V tom šla dcera také ven oblečena. Já jí přál dobré jitro, ona poděkovala. Trralo to dobrou hodinu nežli z venku přišli. Já je oba pozdravil, a oni se mně ptali, jak sem se vyspal. A vtom vejde, co spolu mluvíme, čeledín do světnice a praví: »Prosím, pantáto, pojedu dnes na tůně pro ten hnůj konskej?« »Inu ano, pojedeš párem.«; Tu jsem teprv věděl, že jsem spal u bohatého chalupníka, který měl pár koní a čtyři krávy na stáji. Ještě nebylo sedům hodin, bylo po snídaní, a již také zapraženo. Tu se obrátil ke mně, pravil: »Vidíte, co jste měl za starost, jak tu potravu dostanete domů, a již máte to všechno na voze. To můžete jen naši Mařence poděkovat, ona se za vás přimluvila. Mnoho o vás vypravovala, jaká pověst o vás v celém trhu koluje.« Hospodyně také pravila: »Já vám také přidala bramborů, chvála Bohu, letos nám jich požehnal, až pudete někam na Boží pout, tak se za nás pomodlete.« A Mařenka na to pravila: »Ale pane Franc, za mě taky, aby mně dal Pán Bůh hezkého muže.« Matka praví na to: »Což ty vdavando, dřív se uč znát všechnu domácí práci, a pak teprva na ženicha.« Tu přijde vozka mezi dvéře, praví: »Tak již pojedem.« Já jim co nejsrdečněji pokorně poděkoval i jejich dcerušce, a s Pánem Bohem do vozu. Ještě nebylo ošum hodin, my byli v Praze. U krejcarků složil dvě putny u pekaře s mlékem, a jel se mnou do Kateřinek. Já mu dal propitného na dva mázy piva. On zastavil u vrat, a já běžel pro ženu. Ona přišla a kočí jí sundal z vozu nůši vrchovatou a povázanou, odešla s ní. Na to já skočil na vůz a pomoh mu sundat pytle dva z bramborama. On je odnes a vysypal, pytle a nůši si hodil na vůz a s Pánem Bohem jel pro hnůj. Sotva vkročím do pokoje, žena ke mně praví: »Ale muži, ty si mně velikou udělal starost. Odejdeš a neřekneš ani kam, mně to bylo jaksi nápadný, že snad deš někam na blísko ven, proto že si oblík plášť, a vzals sebou tolik písních. Ale pak jsem měla za to, že večír přideš. Když ale bylo ošum hodin a tys nešel, měla jsem děsné myšlení i ty děti, jesli tě nepotkalo žádný neštěstí, inu ty budou mít radost až přidou ze školy. Ale pro Boha! toť je ňákeho chleba, a vespod bílý tudle čtyři pytlíky. Ty máš odnést k flákej hokyni.« Počala brambory uklízet, kam jen mohla. Radostí sepjala ruce, pravila: »Srdečně o díky tobě o nejsvětější Bože za ten veliký dar, ach ty zajisté žádného, v sebe doufajícího nikdy neopouštíš.«