děje, že to stálo za to ve verše sepsat a co píseň vydati. Ale žádnej mně nechtěl flašinet půjčit, že se to s tím vytloukáním těch písních kazí. Ono to arciť pravda byla, ale já nemohl na jednu ariji všechny dějové písně spisovat. Já musel mít při nejmenším aspoň tři. Co tedy jiného mně zbývalo, nežli se opět uchopit nádenické práce, nebo tiskařství docela zahynulo.

Nenadále počal se stavět dům, proti Libušinské ulici při Botiči na Vyšehradě, a ten barák, co tam stál, byl zbourán. I já tam obdržel práci a to akortní, vozil jsem od vody až ke stavbě v kolečkách písek, a od jednoho kolečka 1 krejcar. A předee to bylo nejméně 25 metrů dálky. Já měl vrub a podstavitel taky, a při každém přijetí mně navroubil. No celý den jsem děla], večer počítám, co mám vroubků, bylo jich osumdesát, a denního platu bylo jen padesát. A ženský měly denně 36 krejcarů, já ale nemohl postačit. I umyslil si stavitel, dal postavit tak velký karb, a já do "něj vozil, do něj se vešlo 40 koleček. Ale sotva že jsem jej navez, už z něj brali, a já zase vozil jako prve na hromadu. Ten den jsem vyvez míň, ale co na tom. Ráno ještě nebyly čtyři hodiny, a já již vozil do karbu, do sedmi hodin byl zavezen. Pak jsem se nasnídal, a vozil opět na vrub ke hromadě. Přišla sobota, denní dělníci brali za celý tejden po pěti a já hodně bez odpočinutí od rána od čtyřech hodin ošum zlatých. Ta stavba trvala skoro celý leto. Já ale tejden od tejdnu bral míň, že jsem strží bral šest, neboť mně síla nestačila. Skutečně to byla práce velmi obtížná. Já byl na nohy a na dech celej zničen, a doma měl jsem také trápení. Sotva že jsem se na Vyšehrad přistěhoval, Terezka, dceruška asi na osmý rok, počala postonávat, tak že jsme museli pomoc lékařskou hledat. Toho času Vyšehrad patřil ku Karlínu. Tak Pražák a velkou tíží tam něco zdarma obdržel. Ta holka byla matčina radost jedinká mezi pěti. Ona ji pečlivě obstarávala, kdo jen co radil, dělala, celý noci u ní probděla a nad ní plakala. Zármutkem nad tím děvčetem nebyla ani schopná k nějaké práci. Chlapci měli na panáky dost nařezáno, a já natřiháno, ale málo našito. A co bylo, chlapci to hned dávali dohromady, bych aspoň něco u sv. Alžběty utržil, neb viděli, že matka je u nemocné Re-zinky a pláče. Bylo to právě 18. srpna na den sv. Heleny, matka seděla u lůžka dítěte, naslouchala její krátký dech. Tu najednou dítě otevře oči a zdvihlo ruce k matce. Ona se jí ptala: »Co chceš, moje Rezinko?«, k ní se sklonila. Ona šepce praví: »Vemou mně na klín.« Ten bol srdce žádnej nelze popsati. S pomocí sousedky a chlapce i se spodní peřinou dali jí matce na klín. A ona pravila, že má žízeň. Když jí dali pít, ona si vzdychla, a jako by ůák okřála, praví šepmo: »Maminko, proč mne ten tatínek nevzal na tu Svatou Horu za družičku? Já jsem se těšila. Diť já tam předee přijdu.« Tu jako by se chtěla jí z klína vymknout a ji obejmout, hlava jí sklesla na prsa matky, bolestně zalkala a vypustila duši v její náruči. Nelze popisovati nářek ten, který se v mém domě žalostně rozléhal. Teď starost o pohřeb. Rakvička, pokropení, hro-beček a jiné vejlohy; mimo to, co jsem od dvou pánů kmotrů obdržel, vydal jsem deset zlatých. Asi tejden to trvalo, co má žena nebyla schopna