k ňákej práci, ba ani k řeči. Na mou prosbu a upřímné domlouvání konečně jednoho dne pravila: »Inu líbila se Bohu více nežli nám, on ji k sobě povolal. Byla to vůle Boží, co Bůh dělá, všechno dobře dělá. Kdo ví, co by ji bylo na tom světě dále pronásledovalo, budiž za to Bůh pochválen.« Od těch dob nerozlíhal se více v mém příbytku zpěv při práci, ba ani s dětma příjemný hovor. I při své práci byla jaksi zadumělá, jen když někdy nalezla něco po nebožce, tu říkávala: »O drahý dítě, kýž jsem na místě tvém.« A skutečně tak zádumčivá byla až do smrti.

Částka 6. Jaké mně potkaly nesnáae po pohřbu dcerušky mé skorém nevypravitedlné. Nyní v mém domě se stala veliká změna. Žena arciť zase jako jindy pracovala, ale předešlé velení dětem docela ji chybilo. Jindy rozkazovala dětem velice: »Ty budeš dělat to, a ty zas ono, aby tatínek měl z vaší pilnosti radost, a přece vás za to pochválil.« Nyní ale často se děti ptali jí: »Maminko, co máme dělat?« A dostali zkrátka odpověď: »E diť víte, co je potřeba.« A tak nyní chlapci dělali, co sami chtěli. Můj vejdělek nepostačoval, počaly se dělat dluhy. V Kateřinkách paní domácí, když jsem tam poslal, mi dala skázání, když budu potřebovat, jen abych si vzal, že mně bude třeba celou zimu čekat, o peníze u mně že se nestará. A tak kdyby dost malej dloužek se tejdně udělal, předce jen to stále do knihy přibejvalo. Blížila se pouť svaté Alžběty. Já se ptám dosti přívětivě: »Prosím tě, ženo, máš ňáké jeptišky na pouť hotoví?« Ona praví: »Budu jich mít asi 25 kusů.« »A vy chlapci mno-holi máte panáků?« Syn Petr praví: »Načisto jich bude šest tuctů, a asi šest je jich rozdělanejch.« Já pravil: »Tak málo?« Druhej na to pravil: »Maminka, co Tereska umřela, nic nešila a jen pořád pláče.« Co jsem měl říct na to, musel jsem mlčet a mít s ní outrpnost. Doufal jsem v Boha, že se to zase změní. Tu ale najednou žena vstane, a dala se ale hezky hlasitě do smíchu, a praví: »Tak vy oškliví děti. vy ste na mně žalovali? Co jsem měla šít, když mně tatínek nic nenatřihal?« Já byl celej šťastnej, že jsem ji zase jednou slyšel vesele promluvit. A v duchu jsem si myslel, že mluví pravdu. A teď jsem každej večer pilně střihal. a chlapci, co potřeba byla, zase řezali a lepili. Tu začal v bytu mém opět čilý nový život. Přiblížil se den sv. Alžběty. Hned ráno tam hoši odnesli stůl, postavili, menší tam zůstal, a dva šli domu. Matka vzala jednu a Petr druhou nůši, a vystavil panáky a jeptišky na stůl. Hnedle bylo diváků až hanba. Já měl nyní 50 denně, i zůstal jsem tam se ženou. Tak jsme spolu lecos rozmlouvali, tu se mně zdálo, že je zase dobře.

Byl velmi krásný den. lidu dost, ale prodej bídný. Asi po druhé hodině bylo lidu jako mraku. Bůh nám dal štěstí, že okolo páté hodiny jsme neměli ani jedinej kousek. Díky za to Bohu, nyní bylo opět pár zlatých. Ale co nyní počít, zima za dveřma. Dokud těch pár krošů bylo. koupil jsem brambory a krupky a ostatní schoval jsem na činži. Arciť já i žena potřebovali jsme obuv, ale nestačilo. I možná, že do Mikuláše a pak k Vánocům něco vyděláme. Já budu s těmi dětmi večer dělat, by jsme pár zlatých schledali. Pak dětem i nám dám opravit. Sukno se vydělalo, barvy, klíh, drát, vše muselo se koupit k tomu. Přišel Mikulášský