trh, špatně to dopadlo. Chtěl-li jsem ňáký peníze stržit, dával jsem to zrovna za půl darmo. Sotva že jsem mohl dětem i sobě, též ženě obuv opravit, tak že nám málo zbylo. Přišla doba činži skládat. S velkou tíží jsem to dal dohromady,^ a to už hezky po čase, že mně ani halíře nezbylo, a práce žádná. Žádal jsem na Soukromný ústav o nějakou milostivou podporu. Byl jsem zamítnutý, že se ven nic nedává. Měl jsem velmi smutný Vánoce. Rok od roku počalo být hůře, a také všechno bylo o polovic dražší. V kostele mně také dobrodinci ubyli. Tak se mně dařilo bídně, že jsem ani nevěděl, čeho se uchopit mám.

Tenkráte v Havířské ulici byl hostinec, nazvaný u třech divejch mužů. Tam odpoledne ve 2 hodiny prodávali chudým všelijaké kousky masa, zbytky po hostách a odkapky na kyselo zapražený. A za šest neb 8 krejcarů byl toho šestižejdlíkovej hrnek, a mastný až dost. Má žena se to ňák dozvěděla, chodila to také kupovat, ono toho bylo na dvě večeře. Poněvač brambory sem měl doma, ty se k tomu uvařily a děti se asponť najedli mastného jídla. Já chodil jako nějaký otrapa po trhu, kavárnách a hospodách, prodával kroniky, snáře a písně. A to když jsem za zlatej prodal, tak jsem čtyři a nanejvíce pět krošů vydělal, kam s tím? A o ňákou práci nebylo možno ani dost málo zavadit.

Jednoho dne ráno praví ke mně žena: »Milý Franc!, já chtěla jít dnes zase těm dětem pro to kyselý a mám svého mění pět krejcarů. Koupila jsem dříví a jiné potřeby k prádlu. Já ti povím, půjdeš, v půl druhý ke třem kuličkám, já tam budu čekat na tebe.« »Třebas v jednu.« Šel jsem s Bohem do trhu. Ale když nejlepší měl počít trh, začal padat sníh tak hustě, že skoro ani vidět nebylo. Já na to nedbal a šel jsem přece ke Kamzikovům do kavárny, která byla těmi tržními ženami přeplněna. Já tam arci pár krošů utržil, ale málo vydělal. Bylo poledne, sníh přestal padat a vlhnout. Já běžel Kuličkovům, čekám příchod ženy, a jistě v malé chvíli byla zde. Celá skřehlá přijde v letním, obalena v šátku vetchém, obuvu chatrném, oči slzemi zalité. Přijde, praví: »I to jsem ráda, že jsi zde, já se celá zimou třesu a nohy mně tolik zebou, že mně nelze ani vyslovit.« Šli jsme do nalívárny a já si vzal za čtyři krejcary piva, aby se mohla žena ohřát. V duchu jsem zrovna polo zoufale přemítal: »Ó Bože můj, což pak jsem proti Tvé velebnosti tak hrozného zavinil, že na mně tak těžké břímě skládáš? Maria Panno, Matko Kristova, pros za nás Boha, by mi svého smilování uděliti ráčil.« Bylo půl druhý pryč, začal opět sníh hustě padat, a my právě šli pro to maso. Přijdem do polovice Perštýna, živé duše ani po ulici, když v té chumelenici mně zrovna k nohám přilítl papír ve štverek složený. Já ho zvedl a dal do kapsy, ani žena toho, že jsem něco zvedl, si nevšimla. Když jsme přišli tam, žena šla ke kuchyni a já čekal v průjezde. A vyndám papírek, co jsem zvedl, koukám, ona to čistá bankonotová pětka nová, jako by ji teprve vystřihl. Má radost byla nevýslovná.

Tu přide žena a praví: »Ale muži dnes mám plnej hrnec masa, je to za deset krejcarů.« A šli jsme, přijdeme ke Skořápkové ulici, já pravím: »Pojť se mnou do koců.« Ona vzdychla, řekla jen: »Ale Bože,« a šla. Já