cestou ani nepromluvil. Prijdem k zlatému andělu, tam byl velkej krám. Veliký krám s vlněným zbožím. Tam jsem jí koupil za čtyři zlatý vlnenej šátek, a hned přes cestu byly obuvnické stánky, telecí dobrý střevíce za 1 zl. 45 šajnu. Bože, nelze popsati tu radost mé ubohé ženy. Přišla domů, děti radostně okolo matky skákali. Ona ty hadry z nohy shodila, vzala suché punčochy a střevíce teprv obula, a pravila: »Teď si odlehčím.« A spjala ruce, pravila: »O Bože, jak jsi velice dobrotivý, ty jistě neopustíš doufajícího člověka v tebe, budiž tvé nejsvětější jméno na věky pochváleno.« Ten den jsem zůstal doma. Pravím: »Těch pár krošů, co nám zbyly ze třech zlatek, si necháme; a ty dvě dám činže (to bylo 5 zlatých v šajnech) a sousedka mně dá 5 zlatých také, a já dám domácí paní deset, pro dva zlatý, co budu pozadu, snad mně vejpověď nedá, o hro-micích je všudež zle.« A tak se také stalo. Druhého dne odpoledne, jak jsem z trhu přišel, dal jsem činži a paní domácí poděkovala, dala s Bohem.

Částka 7. Jak mne můj otec s outrpnosti půjčil na flašinet, a mé zase přestěhování do Prahy. Přijdu domu, pravím: »Bože, zas mám jednu starost odbytou, ale co nyní počnu dále? Krátké čtvrtletí, a nejhorší čas, mně paní domácí řekla zdvořile, pro jednou že nejní zle, ale že ty zbytky nerada má. Každý správný nájemník má činži v ten den hned dopoledne přinést. O zlatá domácí v Kateřinkách, byli jsme tam přes 10 roků, ale zde se mi zdá, že málo tu zim přečkáme.« Ona: »Diť nás Bůh neopustí.« Uplynul masopust, já leckdes jsem ledacos dělal. Živobytí se dost bídně protlouklo, ale ani kroš neuschráněl, a činže se blížila, a já ještě ani ty dva zlatý nezaplatil. Přišel svatý půst, já chodil k svatému Petru, a k svatému Štěpánu konat Svatou křížovou cestu. Bylo za každou dvacetník 50 kr. šajnu, a od lidu jsem také ňákej ten krejcar dostal. A v trhu mně z počátku postního času nábožné písně šly na prodej, že jsem mohl ty dva zlatý dát domácí paní. Díky Bohu, tak se mně vedlo celý svatý postní čas. Vždyť ale, co mně zbylo, bylo ještě mimořádný domácí vydání. Obuv dětem, a mně, poněvač jsem stále mezi lidma na ulici chléb pohledával, chybilo na oboje boty podrážky, toliko potšití, aspoň na jedny, tak co jsem mohl uschránět? Já byl rád, že jsem tak vycházel a nepřidělával žádné dluhy. Pomalu se blížilo 24. dubna sv. Jiří, já měl něco, ale ne všechno. No co na tom, jsem si myslel, vždyť tam mám přes půl roku čtyři zlatý stát, arcit že to bylo tak vyjednáno! A proč, proto, když se jí nájemník nelíbil a dala mu vejpověď, a on se stěhovat musel, obyčejně jí nic nedal. A aby mu něco zabavila, to nechtěla, tak aspoň měla za sebou ten závdavek, by docela o celou činži nepřišla. Ale proti mně nic mít nemohla, neb u mně byla povždy tichost a domácí svornost. A proto když ten den přišel, sousedka mně dala pět a já tři, bylo ošum, šel jsem ten den dopoledne s činží. Bez velkých okolků pravím: »Prosím, paní domácí, zde mají ošum zlatých a čtyři tu stojejí, tak jsme zase vypořádaní.« I ona počla mlít hubou jako tržní prodavačka. Já pravil: » Nerozčiluj ou se tak, dá Bůh, že osmého května, dyž to musí být, tak to zase zapravím.« Dal jsem jí s Bohem,