ale ona neřekla slovo, zamkla za mnou dveře. Přijdu domů a vypravujú ženě, jak jsem pochodil. Pravím: »Milá ženo, my tu, zdá se mi, budem stálý jako voda v koši,« a vše jsem jí vypravil.

Nu co počít, pracoval jsem, co bylo. Když přiblížil se květen, šel jsem na Svatou Horu jako každoročně. Lidu bylo dosti, a Bůh mně skrze ruce dobrodinců a horlení ráčil milostivě obdařiti. Srdečně jsem vzdal pokorný dík Bohu a Marii Panně za jejich milostivé požehnání. Zapravil jsem své dlahy. Ale domácí paní nedal jsem nic a to z té příčiny, že se mně nabídnul byt v Podskalí o Jakube k stěhování. Z kteréhožto domu majitelka byla také na pouti. Mně kárala, proč nebydlím v Praze. A já jí své nehody všechny vypravil. Na to druhého dne běžel jsem k ní se ptáti, jestli pán, nežli z pouti přišla, byt nepronajmul. Ona mně pravila: >Né.« Já jí dal závdavek, ona mně vedla do toho bytu. Kuchyně pro sebe, pokoj čistej, ale jen jedno okno na ulici. Ty lidé ubohý zůstali jako ohromený, oni nevěřili tomu, mysleli, že zase zůstanou, jak ale viděli mně, celý strnuli. Já ale, jak jsem přišel domů, hned jsem běžel dát domácí vejpověď. A ona jí přijala, pravila, že by mně beztoho byla také vejpověď dala. Ani jsem nešel domu, a hned jsem běžel do Podskalí k těm lidem, bych je zbavil starosti, neboť ubozí měli také několik dětí, a řek jsem jim, aby si šli najmout po mně ten pokoj. Nebo jak dá na dům lístek, tak že bude hned pryč. Oni mně srdečně děkovali, a ještě toho dne odpoledne byt ten najali. Přijdu domů, žena mne s radostí počla vypravovat, že se Bůh nad ní zase smiloval, a že u ní byla služebná od pána, co u něj mnoho let šila, by si přišla zejtra pro práci. Já pravil: »Dej Bůh, by se nám to bídné živobytí drobet zase zlepšilo.« »Ale milý muži, v čem tam pudu? Ty moje nejpěknější hadry mám v zastáváme, kde vzít hned pět zlatých a je to v jednom právě uzlu. Já tam vždycky chodila čistě oblečená, šaty dělají lidi. Může být člověk sebe poctivější, jak ale nemá čistej šat, již všecka důvěra lidu je ta tam. To málo kdo uzná, že bída člověka do takového stavu přivedla, ale spíše řekne, že to je vina jen nedbalost.« Já ji vyslechl, pravím k ní: »Máš všechno pravdu, ale jak si pomoct? Já ti povím, co bylo mé předsevzetí, mne ta náde-ničina docela omrzela. Za dvacetník denně nádeníka dělat, a z toho šest krků živit, šatit, činži platit, a pak co v zimě, dyž nej ní žádná práce? Tak jsem si umínil, že zase budu chodit s flašinetlem. A stále jsem Rodičku Boži na té cestě prosil, by se za mne u Boha přimluvila, by mě ráčil seslati dobré lidi. A Bůh mne vyslyšel, já mám ještě pár krošů. Ale rozvaž: když si flašinet vypučím, musím na mé peníze dát si ariji, kterou budu zpívat, a do tiskárny na tisk také něco. A než se to spořádá, uběhne celej tej den, mezi tím budu dělat v Podskalí. Tak na to skromné živobytí předce vydělám.« Sáhl jsem do sáčku svého, a dal jsem šest dvacetníků a desetník na ourok, by to vyplatila. Ona radostí jako malé dítě tleskala rukama. Nemohla dočkat se rána; ještě nebylo šest hodin, byla snídaně. A pak mne prosila, bych ji udržel oheň, že to bude zmuchlaný, až přijde, by to na sebe mohla přežehlit. Já jí to slíbil, a než bylo deset hodin, již byla zde. S takovou radostí žehlila bílé své sukně,