límečky, šaty, že nevedela pro pilnost, že již je poledne. Já jí pravil: »Budeš brzy hotová?, je poledne, děti chtějí už jíst.« Ona: »Bože, to to uteklo.« Já sám strojil. Po jídle se tu oblekla a šla po práci. To nebyla ta, nechat jsem moii na ní oči. Dala s Bohem, a já řekl: »Jdi šťastně.« Asi ke třetí hodině přišla, přinesla ialík, a radostně vypravovala, že bude šít pro jednu hraběeí kantesku batistovou výbavu. A hned mně ukázala nakreslená slova dvě a nad nima korunu, a čísla od jednotky až do čtyř dvacíti. A že bude mít od každého půl zlatého v šajnech. Zde mám dva tucty kapesních šátků, a tolik že bude ručníků a košil. Za tři měsíce že to musí bejt hotovo, a již jsem také' k tomu dostala nitky i bavlnu. Mám jedno to jméno na kousku veby, co je uvnitř vyšit a hned ho tam na ukázku poslat.« Ještě ten den vyčistila si rámec k vyšívání. A ten samej den večer počla na tom kousku veby šít. Šlo to arciť trochu zdlouha, nebo ráno ještě nebylo pět hodin už šila, a teprve k deváté hodině byla hotová. Tu se hned naflntila, měla radost, že má hezkej oblek, jako má obyčejně každý člověk. A běžela rychle k pánovi do krámu. On to prohlíd a usmál se, pravil: »Když budou všechny tak čistě pracovány, budu spokojen.« Šah do kapcy a pravil: »Tu mají na kávu, aby zadarmo nešili a sem nechodili, dal ji desetník.« Přijde domu a hned mně radostně vypravovala, jak se to pánovi líbilo a těšila se z toho, že bude předce někdy od něj práce. Také se mne i pochlubila, jak ji cestou lidé známí pozdravovali a za ní se dívali. Na to já se jí ptal: »Co myslíš, brzo-li s těma šátky budeš hotova?« »Inu, kdybych mohla jako jindy sedět, tak bych dva denně udělala, ale takhle nevím.« Tu se zamlčela, a pak pravila : »Pán mně řekl, když budu potřebovat peníze, že jich můžu 6 přinést.« »Ale bláhová, vidím, že si myslíš, že mně to bude dlouho čekat na ty peníze, co? Kdybys posaváde to šití neměla, museli by sme také živi bejt«. A ještě toho dne jsem šel ku flašinetláři, a ptal sem se ho, brzoli mně vytluče novou píseň k zpěvu, že budu zase se dlužit flašinet. On praví mi: »Dříve že nemůže až za tři dny, že na něj čeká se«. Nato mně praví: »Ale poslechnou, je tady krásnej Framberskej flašinet na prodej, hraje zrovna jako varhany. Málo kterej Talijanskej se mu vyrovná na hlas. Má ovšem ošum kusů, a dva z něj vyhodím, dám tam nový kusy. Dle vnitřního popsání je teprv dva roky, co byl novej.« A hned mně ho přehrál. Byl to opravdu krásný flašinet. Já se ptal, jak je drahej, a on mi pravil: »Čtyřicet zlatých stříbra«. Opravdu za to stál. »Ale Bože, pravím; kde vzít sto zlatých,« a on to honem zamluvil. Já ho ještě prosil, až ten flašinet přinesu, aby mně to brzy vyhotovil. A on mně slíbil, že to za den bude jistě. Jdu celý zamyšlený, jak to se mnou dopadne. Mého celého mění bylo as čtyři dvacetníky, a já jich nejméně potřeboval aspoň devět... Závdavek do tiskárny, a oď vypůjčení flašinetlu. A kde pak je týden domácí potřeba pro šest krků, byl jsem zrovna jako šílený. Šel jsem tedy malýma Benádkama skrz Kateřinka. Smutně jsem se ohlíd na ten dům, v němž jsem mnohé bídy, i také slasti přestál asi jedenácté let. Co jsem odsujť, jedna těžší strast nežli druhá mne pronásleduje. Hojně jistě jsem vylil bolné slze, že jsem skoro