mimo sebe jdoucí ani neviděl, duch můj prosebně rozmlouval s Bohem. »Věčný tvůrce všeho světa, Otče můj aohživovateli můj, proím tě pro neskončené milosrdenství tvé, ach odpust mně, co jsem proti Tvé Velebnosti provinil, že na mne tak těžké jho skládáš, již počínám pwl jebo líží klesati. Či je to můj tebou vyřčený osud? Bych od mého dětinství stále jen trpěl, smiluj se nade mnou Otče, vždyť jsem stvoření Tvé.« Tou cestou jsem málo kdy šel až dnes. Brzy jsem poznal, že to bylo jistě řízením Božím.

Otec můj bydlel v Kateřinkách, v posledním domě na vrchu, a míval ten zvyk, když vyšel z domu, hůl nebo deštník, co měl, dal pod paždí, natahoval si rukavičky, a hleděl dolů do ulice. Tu právě já vyšel z Benátek a on z domu. A právě mrštil okem tam, kde já stál, a považoval každý hnutí mé, i ti mí známí lidé, že se za mnou dívají. I stál tak dlouho, až jsem byl nedaleko něj, a já se právě uhnul na levo, já hleděl stále do země. A otce jsem vskutku ani neviděl, on ale šel za mnou až k Hájkovům k hostinci, a tu mne s holí zaklepal na záda! Já se ohlédnul, kdo to, on můj tatínek. Já se zarazil, sejmu s hlavy, polibím mu ruku, a on se mne ptal, kam jdu, a co jsem tak truchlivěj, jako by ti umřela žena. Já se předee zarděl: »A mne tíží moc, milý tatínku, to je těžko vypravovat.« »Pojť sem do zahrady na sklenici piva.« Tu jsme si sedli a já musel vypravovat, co mne vše potkalo v třech letech, co jsem u nich na návštěvě nebyl. Až přišlo k tomu flašinetlu, otec byl velmi hnutý k outrpnosti, vzdychnul sobě, a chvíli se zahleděl do země, a prstama bubnoval na stole! »Já ti povím, domů ke mne nechoď, ale sem přijď zejtra ráno, asi v 9 hodin, já se ti peníze bez ouroku vypůjčím, s tím doložením, že, diž budeš hrát, mně každý den dáš, co bys platil z něj. Budeš uplácet na něj a předee bude jednou tvůj majetek.« Já mu radostně políbil ruku, a spolu jsme se rozešli, on šel k nemocnému a já domu. Přijdu, žena mne přivítala s těmi slovy: »Prosím tě, kde jsi od božího rána?« Já: »Ale Bože, za holkama.« »Což ty těch žertů do smrti nenecháš! Byl tady od kenzů pro tebe, by si přišel odpoledne rovnat, a když dnes ne, tak zejtra ráno v šest hodin.« »A já pravím, že s toho zejtra nebude také nic, leda až někdy odpoledne a to sotva.« »A proč?« »Inu proto, já byl dnes tak šťastnej, že jsem mluvil s mým tatínkem.« A tu jsem ji vše vypravoval, co jsem již psal, ona se z toho radovala. Když jsem něco pojedl, rychle jsem běžel ku flašinetláři a řekl jsem mu, že zejtra přivedu kupce na flašinet, co mně dá, dyž ho za ty peníze prodá, co si sám žádá. On pravil, že mně dá čtyři zlatky a podal mi na to ruku. Úmluva byla hotová, teď jsem se toho nelekal. Ať to trvá tejden, tak mně předee zbude na tisk i na živobytí.

Přijdu domu, žena mi říká: »Prosím tě, Franc, máš-li ňáké peníze, já nemám ani na světlo a ráda bych v pátek odváděla.« Já jí dal dva dvacetníky, ona neříkala nic, a co sobě myslila, já také nevěděl nic. Ona večer šila, a já jsem nemoh dočkat rána. Již jsem čekal u Hájkovic hostince chvíli, a tu žene se můj pan otec, široký klobouk, a hůl v ruce, plný ruce prstenů. Já mu políbil ruku, on pravil: »A dobře že jdeš.« Ve mně počalo strachem tlouct srdce, že se stala přes noc v tom nějaká