změna. Ale on pravil: »Pojď spěšně, já nemám času nazbyt.« A v pár minutách bylí jsme u flašinetláře. Co více psát? V půl hodině byl flašinet prehranej, smluvenej, i také zaplacenej. Já otci srdečně poděkoval, a políbil mu ruku, on se poroučej, a mně udělal kratičkou Eksortu a ještě mi dal dvacetník a šel s Bohem. A já tam zůstal, zazpíval jsem mu ariji písně a on si ji v notách sepsal. A pak šel do pokoje, přehrál ji na piamo, je-li tak dobře. Dal se do smíchu a dle svého vyřčeného slova vysázel mi čtyři zlatý v dvacetníkách. Já nyní s radosti chvátal domu. Tu jsem si myslel cestou: »Bože ! již několik neděl ty mí lidé kousek masa nejedli, jen pořád samé brambory a krupky.« I koupil jsem dvě libry po desíti krejcarách skopového masa, a ještě mne z otcového dárku zbylo 30 krejcarů šajnů. To bylo ňákých radostí, když jsem vypravoval, jakej mám flašinet. Odpoledne šel jsem do tiskárny, dal jsem tam rukopis (písně). Faktor to prohlíd a viděl, že tam nic nejní, co by rušilo zákonů poslušnost, přijal ji a tázal se mne, kdy je chci mít. Já prosil, by byly co nejdřív a dai jsem mu hned pět zlatých na půl rysu, to je 1000 písniček, v pátek bych si ráno přišel pro ně. Doma chlapci paslovali na zimu panáky, a já šel dělat na tři dny k vodě, nežli budou písně a flašinet notovej. Jak byl flašinet vytlučenej, přinesl jsem ho domů, celej přehrál. Sotva jsem určitý den přinesl písně z tiskárny, hned jsem šel zase hrát a při tom jsem zpíval. Lidé mne rádi všadež viděli, prodával jsem dost. Uplynul tejden, strejci jsem platil každej den a otci za tejden, a byl se mnou spokojen. Za čtyři neděle jsem prošel celou Prahu, Smíchov, i Karlínské oudolí. O Žižkove a Vinohradech ještě toho času nebylo památky, tam byly ještě skoro samý role, jen tak na různo stál místem domek, ale nyní jsou v místech těch krásný vejstavné města. Přišla doba, že jsem zas potřeboval jinou píseň. Měl jsem ji již sepsanou, byla to píseň dějová. Tu jsem musel opět mít jinej nápěv do flašinetle danej. Tři dny jsem čekal, ale písně jsem již měl doma. Díky Bohu, vše mne šlo dobře, já byl spokojen. Žena také své šití dodělala, ale jiné neobdržela, až přej něco podobného přijde, že jí pán skáže. Ale co žena mne opět obdařila na zimu synáčkem, tu byly ruce k šití opět zavřeny. A co bylo to nejlepší, ta šlechetná stařena paní Líži přišla do chudobince Pražského k zaopatření, byla již sedumdesátnice. Má žena jí byla zvyklá, tak jako vlastní matce své. Ona tý důvěry zasloužila, když někam chtěla jít, tak jí ne jen dítě, ale i celý domov svěřiti mohla. Nyní chlapcům malého bratříčka svěřiti k opatrování nemohla. Přišlo svaté Alžběty, pak i sv. Mikuláše, hračky se vyprodaly. Z vejdělku se koupilo, co bylo potřeba, též ňáké dříví na zimu, brambory, a něco sprostého vařiva. Když byly mrazy, já prodával zase v trhu a po kavárnách všelijaké tiskové zboží, kroniky, knížky modlící. Vydělalo se málo, bylo to přece prospěšný.

Však ale mne opět očekával nový zármutek. Již jsem sobě myslel, že již více do takových strastí a bídy nepadnu, jaké mne po tři Jeta pronásledovaly. Ale na to jsem sobě nespoměl, že často ledacos člověk míní, ale Bůh to změní. Tak se stalo i mňe, co Bůh dělá, všechno dobře dělá. Asi po šesti nedělích zemřel nám malý chlapec. Každá matka, kdyby