deset dítek měla, když jí umře, pro něj naříká, tak to bylo i u mně' Vejlohy jsem měl malé. A ženě jsem domlouval, by to poručila Bohu, že aspoň otevřené ruce máš ku práei. Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, Pán Bůh zas dá. Tu ona spjala ruce, pravila: »I dej mi pokoj, už toho mám až dost, když mně Bůh vzal mou Rezinku, tak nechci nic, sice bych musela skočit do vody.« Já ale již mlčel. -Paní Líži nás často od Svatého Bartoloměje navštěvovala, poněvač neměla na světě ani přítelička, jen nás. Posledně byla u nás pozvaná na Vánoční svátky. Pak se roznemohla, my ji navštěvovali, po krátkém čase zemřela. Toho času kdo v chudém domě zemřel a neměl na pohřeb, tak byl ráno z kaple vyvezen, a zahrabán jen do šachty a to je až podnes. Co nyní dělat, ona ji milovala jako matku, poněvač sama svou matku neznala, byla od půl roku mezi cizíma lidma vychovaná, a velmi mnoho skúsila. Ťa spjala ruce, bych jí pohřeb vystrojil, pro Boha prosila.

Co jsem měl dělat, považoval jsem sobě, za ty leta, co u nás byla, tu poslední uetu si zasloužila. 1 bez velkého rozmejšlení oznámil jsem v chudobinci panu správci, že pohřeb jí sám vystrojím jen chudě. Žena jí dala velkou košili, sama ji ušila rubáš, sprostou černou rakev, pokropení a svítilny a jen jeden kočár pro nás a dva chlapci. A dost po skrovnu to stálo dva a dvacet a třicet krejcarů šajnů, nynějších pak peněz devět zlatých a neb 18 korun. A tu jsem byl zas s mojí úsporou na čisto hotov. Brambory a dříví bylo, na ty maličkosti snad přece vyšukám. Ale ono to tak nešlo, spíše se ještě nedostávalo. Ke konci února byly trošku obstojní dni. Já si umínil, že si vyjdu s flašinetlem s tím důměním, že předce něco více vydělám. A skutečně jsem se nemýlil. Asi čtvrtý den jdu od hry, přijdu na Dobytčí trh, teď Karlovo náměstí, najednou jsem klouzl naspátek s flašinetlem tak nerázně, že jsem nemohl bez lidské pomoci vstáti. Dno a píšřaly se rozlítly, zadní nohy u ílašinetlu surážely, lidé mně pomohli do šátku sezbírat píšťaly. Jeden člověk bez práce šel okolo mne, já mu chuďasovi slíbil; že mu dám dva kroše, by mně donesl ten flašinet do Podskalí. Přijdu domů, žena i děti hrozně naříkali, hrůza byla poslouchat. Já byl doma tři dny, než jsem z bolesti s křížem, nohy mne klesaly, že jsem sotva mohl jít mezi lidi, který mne litovali, a jako na žebráka na mne po trhu ti známí, co se mnou chodili na poutě, vybírali. Vskutku mně to bylo hamba, ale srdečně jsem Bohu za tu milost i těm paním děkoval. Ty bohatý máselnice, drůbežnice, a zvě-řinářky, nebyla jedna ve všech třech trhách, by mně pár krejcarů paní Majdaleně Viškovej, která tu zbírku pro mne dělala, do zástěry nedaly.

Já přišel domů velice potěšen, pravím mej ženě: »Bůh mne zase navštívil s křížem, a hlé nedal mně pod ním klesnouti, seslal mně ku pomoci v osobě ženské Šimona, an mě věru ku pomoci přispěla. Pojď a podívej se, co mě paní Višková po trhách vyprosila, bych si moh dát flašinet zase spravit.« Přepočetl jsem peníze, ani jsem si nepomyslil, že tak hojně od chudých tržních žen budu obdarován. Toho samého dne večer pravím k ženě, že mám od toho pádu velkou bolest v zádech, a