rád bych dal si flašinet spravit, ale jak ho tam dostanu? Ona praví: >Bože, já ti ho tam donesu, a i třeba s tebou ho nosit budu, vždyť víš, že se za žádnou práci nestydím. Jen si spomeň po velkej vodě 1844 roce, že jsem s tebou vodu vynášela v židech, krámy zabahněny myla, s tebou u zedníků dělala, nestyděla jsem se, tak ti i flašinet nosit budu.« Druhého dne ráno, jak děti vypravila do školy, vzala na sebe flašinet, a já do šátku píšťaly a šli jsme. Přijdem tam, on vše prohlídnul, kde co chybilo. Pravil mi, že je měch roztrženej, klavítura porouchaná. Ještě toho více napovídal nežli byla pravda. Já se ouzkostlivě ptal, co ta správka bude asi stát. On krčil ramenama, a pravil, že má právě velmi mnoho práce a že ani neví. Já mu pravil: »Ale Bože, já jim také zaplatím.« On: »To já vím, ale předce to dříve nebude, až asi za deset nebo dvanácte dní, a bude to stát jen 15 zlatých, bude zase jako novej hrát.« Já mu hned vysázel ošum zlatých na samých krošičkách a pětníčkách. On vzal peníze, poděkoval, a my šli s Bohem. Přijdem domu, žena šla, koupila terpetín a na plátno namazala a přiložila na záda. Celého jako malé děcko ovázala, by se mně košile k tomu nelepila, a nesměl jsem ani z domu. Pak vzala nůši na sebe a velkého chlapce, a šla na František do hadrárny koupit několik liber starého sukna zas na panáky, poněvač nám z těch tržních darů ještě něco zbylo. Přišla, přinesla deset liber pěkného sukna, já ho vycídil a stříhal na panáčky. Já stříhal a žena celej tejden. Na to v neděli, když jsem šel z kostela: »Co, Frantíku, potřebuješ? Sedům zlatých a nemáš ani sedům krošu. Jdi k tatínkovi, a svěř se mu, co tě za neštěstí potkalo, jistě pochodíš!«

Když jsem přicházel ke dveřím, tlouklo ve mě srdce. Zazvoním, služka otevřela, a praví: »To pan Franc.« V tom vyšla matka, já jí políbil ruku, a ona praví: »Sečkej as pár minut zde, je tam ňákej pán, až odejde,« a hned zase odběhla. Tu mně služka vypravovala, že o mém neštěstí pán ví, a že mne litoval, ale paní že řekla: »To zas na tebe přileze.« A pan otec, že mně čekal hned druhého dne. Tu se otevřely dveře a otec vyprovázel toho pána. — Když se vrátil, praví: »No, proč nejdeš dál?« Já mu políbil ruku, pak matce taky. On se mnou plnej outrpnosti mluvil. Když jsem mu o mém neštěstí vypravoval a co mám dát od správky, a že ještě potrebujú čtyři zlatý stříbra, on se chvíli zamyslil, pak pravil: »No já ti je zapučím, když jsi mně zaplatil čtyřicet, tak mně těch deset také zaplatíš.« Já mu co nejsrdečněji děkoval. A on mně vypočítal na stůl dvanácte dvacetníků, a pravil: »Za to poděkuj matce, ta se za tebe přimlouvala,« a smál se tomu. »A podruhy dej na sebe pozor a neopí se tolik, abys to zase nerozbil, a jdi s Bohem.« Já se třásl po celém těle, ani jsem se proti tej výtce nemohl omluvit. Dal jsem všem s Bohem, a toužebně koukal jsem, kde tesař nechal dvéře. Sotva jsem vyšel do kuchyně^ slyším v pokoji hlasitý rozčilující hovor mezi otcem a matkou. Děvečka povídá, že to byla ta přimluvnice moje paní. Ona pravila, že jí to lidé říkali, že »byli tak mnoho opilej, až padali a rozbili flašinet«. A pan otec to také slyšel, právě tak jak oni vypravovali, a teď se proto hádají. Já na to pravil: »Ať je to tak anebo tak,