jen když já mám peníze.« Dal jsem jí s Bohem, a chvátal jsem domů. S radostí jsem ženě vypravoval, že mně tatínek pučil ty peníze.

Částka 8. Nemoc a smrt mého otce, a moje po něm dědictví. Dále jsem vypravoval vše, jak již je psáno, co jsem doma slyšel a jak mně bylo okolo srdce. Potom po obědě šli jsme spolu na požehnání. A z kostela zrovna k ílašinetláři, zdaž opravdu bude flašinet hotovej. On ale pravil, bych měl ňáký dva neb tři dní ještě strpení. Já tu sáhl do kapsy a vytáh jsem ty dvacetníky. On ale jak viděl peníze, pravil: »Vědí co, já budu dnes třebas do rána dělat, a zejtra okolo devíti hodin dopoledne přidou si pro něj.« Já mu dal 9 dvacetníků, a on mně dal naspátek. Podali jsme si ruce, a dali s Bohem. Přijdem domu, já pravím .k ženě, by mně ten přilepenek z těch zád sundala. Ono to ale nešlo, jen to co bylo odlepeny, kolem ostříhala, a mně bylo volněji. Druhý den se žena již chystala jíti se mnou. Ale Petr neříkal nic ani slovo, a ve škole se od pana učitele dovolil, a přiběhl za námi právě, když žena chtěla brát na sebe flašinet. Nedopustil tomu, že je silnej dost, a že ho sám ponese, tak zůstalo na tom. Šli jsme tedy s Pánem Bohem, chvíli nesl on, a chvíli já. Díky Hospodinu, záda počaly opět zvykat. A předce jsem pár krošů vydělal. Mě svědily tuze záda, po večeři mně žena s podivením sundala flastr, který se mi nějak odpařil, mně bylo velmi lehce, že jsem druhého dne šel sám a chlapce zas jsem poslal do školy, byl to poslední rok, aby až vystoupne po zkoušce, dostal dobré vysvěcení. A tak ušlo celých šest neděl, co jsem stále hrál a písně prodával, arciť že jsem každej tej den den neb dva dny doma odpočíval skrze ochraptění, neboť jsem nejméně denně 8 neb 9 hodin zpíval, to trýznilo velice prsa moje. Děkoval jsem Hospodinu denně za tu milost, že mne tak síliti a žehnati ráčil. Otci jsem uplatil šest zlatých, i svou domácnost drobet uspořádal. Nyní přišla opět Svatohorská pout. Tu jsem prosil vroucně Marii Pannu, by mě posilnila, bych to ke cti a chvále Boží a k potěšení poutníkům šťastně provedl. A Bůh mne vyslyšel, že jsem se šťastně s požehnáním zdráv domů navrátil, jen že jsem ochraptěl. V pátek po pouti drahý den šel jsem k otci, a doplatil jsem mu dluh můj, a poděkoval jsem také i matce. Otec si mi stěžoval, že je ňákej churavej, abych ho častěji navštívil. Já to s radostí přislíbil, políbil oboum ruce a dal všem s Pánem Bohem. Přišel jsem domů a vypravujú ženě, že je otec churavej. A ona druhého dne šla tam také, a on ji rád viděl. A tak jsme tam oba často to celý leto je navštěvovali.

Konečně přišla zima, blížily se vánoce, a otec docela ulehl. Na svatého Sylvestra odpoledne jdu tam rodičům složit novo roční přání. Matka nebyla doma, jen nejmladší bratr Mates, ten se učil kameníkem. Otec mně poděkoval a pravil: »Milej Franc, já to cítím na sobě, že budoucího Nového roku nedočkám.« Mne polily slze. Na to sáhl pod peřinu a vyndal svojí kapesní tobolku, otevřel a ďal mne dvě pětky, pravil: »Tu máš ty peníze, co si dal od ty správky flašinetláři, a modli se za mne, buduli ještě živ, v kostelách, co konáš každej rok svaté křížové cesty, by mně Bůh bud'to zdraví, anebo šťastnou hodinku, bych se zde v bolestech