mnívala, že ještě já o ničem nevím, celá rozčilená počala mně vypravovat. Já jí ale do řeči vkročil a povídám jí, že všechno vím, jak je z předu psáno. Na to syn dí: »Já to tam nes a strejček Mates četl to psaní a pravil: No, co na tom, ať zůstane doma.« Nato žena: »Ne, my nezůstanem doma.« Vypůjčila si černé hedbávný šaty, které jí dobře padly i klobouk, a šlajer si také koupila. A mně i sobě rukavičky, a pro mne též černé šaty, též i cilindr. Ona učila jednu paní vyšívat a ta byla pár neděl po oddavkách, tak mej ženě svadební šaty své i pánovo pučila. Zrovna nám to oboum pasovalo, jenže to nebylo naše. Večer to přinesla, druhý den jsme je narazili, já dělal kavalíra a ona dámu, v cizím. Již byli všechny přátele pohromadě. Kateřinka byly celý zhůru, čekali, až přijde kněžstvo. Žena najala si kočár, my spolu jeli. Vejdem poslední do pokoje, přátele nás vítali, každej koukal jako mladej zajíc na jarní sníh. Přišli knězi a po vykonaných modlitbách a vykropení, byla rakev snesená dána do vozu. A my šli za vozem, žádnej po cestě s námi nemluvil, až ve Volšanech bratr, sestra .i druzí přátelé, jen matka se nás stranila. Dal jsem jim s Bohem, a sedli do kočáru a domů jeli.

Částka 9. Dědictví po mém zemřelém otci, a smrt mé první manželky. Když jsme přijeli z pohřbu domů, rychle svlékli jsme šat, každý prášek vyčistili. Žena chtěla to hned odevzdat, ale ti dobrý páni, pravili, by jsme to nechali až po rekvijích. Tam nebyli nežli sestra a švagr a jejich •dceruška ; bratr, matka a děvečka hned na nás volali, by jsme si sedli k nim. Já je poklonou pozdravil, žena seděla vedle matky, bratr podle mne. Mše svatá byla zpívaná ve třech duchovních a dvouch oltářů čtyři mše svatý tichý. Po skončených bohoslužbách doprovodili jsme je až k domovu, a v přátelské svornosti s Pánem Bohem.se rozešli.

Uběhly asi čtyři neděle, já čekám, brzoli ke mně kdo přide, anebo •skáže, ale ono nic. Já tam jít nechtěl, by neřekli, že se toho dědictví dočkat nemůžu. Ale ono ušlo šest neděl. Asi tak sedmej tejden, po de-sátej hodině dopoledne, přijde matka, s ní děvečka s povázanou nůší. Já ji přivítal; ona pomalu začla mluvit proti bratrovi, že eo je otec v zemi, nebyl ani v práci. Mistr že pro něj kameníky posílá, za rok má dostat za vyučenou. A jak hejn, divadla, tančírny, kavárny ty že jsou chrám, a závadné nevěsty jeho bůžkem. Já si přál, by toho skuhrání raci byl konec. Pak vytáhla z nůše klobouk po otci, a pěknej zimník zánovní. Já ještě neříkal nic, myslel jsem sobě, snad v tej nůši budou ňáký také kalhoty a vesta. Čekám, služka vyndala uzel, matka ho rozvázala, a praví mej ženě: »Tu mají na ty chlapci;'je toho přes dva tucty bílý prádlo, košile a povlíkace. Nový to nejní, ale oni to umějí vyspravit.« Ona za to poděkovala, myslela, že to předce za to stojí, bylo to bílý a hezky složený. Pak začla sahati do kapsy, já čekal, že vytáhne stříbrnou tabatěrku, na tu mne cinkaly zoubky. Ona zatím vytáhla sáček, a pravila : »Tu máš k tomu šest zlatých ve stříbře, za to že si otci ten pohřeb vybehal. Za to jsem musela za rekvije platit čtyřiadvacet zlatých v stříbře, to je hrozně moc peněz šedesát zlatých šajnů.« Já na to pravím : »A to je tedy to mé celé dědictví. Kde je těch sto zlatých, co pan