Lesich a pan Čapek podpisovali jako svědkové.« Matka pravila na to: »Milý dítě, to otec hodil do pece a spálil.« Já: »Kdo to viděl?« Matka praví: »Mates.« Já: »Tak ale ty peníze zde předce musejí beji« Matka: »On neměl žádný důra, on je měl u bratra, a když ho otec tam poslal pro ně, on mu poslal psaní, že ty peníze dávno u něj ve víně propil, že kdyby to součtoval, musel by ještě doplácet.« Já: »A prosím jich, matko, kde jsou prsteny, piksla, hodinky, zlatý řetěz, Iříbrné hodiny, řetěz a to krásné šatstvo, kde to všecko je?« Matka: »Já to zastavila, abych mohla otce počestně pohrbit.« »Nu, dyž je to takový, tak mně dají od ty tabatěrky ten lístek, já si ji vyplatím, ať mám po otci asponď něco na památku.« Matka: »Já lístky také nemám.« Já: »A kdo je má mít?« Matka: »Má je Mates a nechce mi je dát, že ví dobře, co mu tatínek poručil.« Já: »To je krásný, tak oni jsou pod jeho dozorem. Vždyť je dobře, já s tím jinač zatočím a to ouředně, strejček, svědkové, sestra, děvečka ta také moc ví, všechno to pude k e. k. soudu na přísahu.« Až do té chvíle byla plná skroušenosti. Když ale viděla, že já jsem rozčilen nad takovým klamem, i sponenáhla vzala na sebe svou bývalou tvářnost, a počala hezky horlivě mluvit: »A l.y bys byl tak necudnej, že by si otci v hrobě hambu dělal, z matkou, sestrou a bratrem se soudil. Tys měl od otce dost, koupil ti flašinet.« »Já ho ale zaplatil,« pravím. Matka: »Ale otec ti cestou ty peníze vrátil,, jako si se vypučil na správku deset a po oplácení ti otec vrátil dvacet.« »A kdo to viděl,« pravím. Matka: »Matisek to viděl,, dal ti dvě desítky.« »A já pravím, že to byly dvě pětky, to je viděla služka, stála při tom.« »To jsou sami lari — fari, já Matiskovi věřím,« pravila matka, »on mě nepřelže nikdy.« »Jo vidět, že nikdy nelže, ať tedy poví, kam dal'ty zástavní lístky. Prve. si na něj stěžovali, že nedělá, a jen hejří, a teď ho zastávají. Kde tedy bere ty peníze, nežli že ty věci kus po kuse vyplácí a prodává. A konečně, až jich ožebračí, a nebude nikde, nu pak si posledně co zoufalec sáhne na život. A takoví se dočkají na svým mazlíčkovi radosti. Dej Bůh, by se to nestalo. Já si své svědomí nechci s tím obtěžovat, bych se co dítě z matkou soudil, Bůh jim odmění vším dobrým za vše, co mně kdy prokázali.« A v míru jsme se jeden s druhým rozešli. Ona se nějak pohnula, že se slzavýma očima pryč odcházela. Matka ubohá když odešla, já celý zamyšlený seděl, jako tělo bez duše, co zatím žena prohlížela darované prádlo. Tu teprv viděla, že je to docela staré vetché prádlo, co se muselo spravovat, vrtěla nad tím hlavou. Tu praví ke mne žena: »Poslechni, muži, mám věř mi velkou zlost, ale je mě opravdu ty matky lito. Nyní vidím, že v tom prádle je i tvé sestry starý, tudy podle vyšívání. Jediná košile je zde dobrá, co je eajchnovaná literami J. H. K tomu jen měla tvá sestra a Mates, ty ji k tomu švindlu měli!« »A předce nebudou mít nic, a i matce za to všechno jednou se špatně odměněji. Právě jsem o tom přemejšlel. No, Bůh jim toho požehnej, my budem také živi.« Ušlo pár neděl, matka pustila děvečku i byt. Zbytečné nářadí prodala, obrazami a dvoumi zrcadlami i poduškami vyzdobila příbytek sestry, u ni se ubytovala. Matiskovi nestačilo na hejření, chytil se práce, dostal