se za podomka strojnické dílny pana Rinkhofra. Matka uměla na kychty to mazání, ti co to potřebovali, po smrti otcově to kupovali od ní, byla toho lahvička za zlatku. Mohla mladého pána podporovati i sestru. Ona ale byla čilá. Matka nyní chodila stále po kostelích, a ona to mazání dělala sama a prodávala, a pro matku sotva dvě nebo tři lahvičky za tejden prodala. Z toho předce nemohla syna podporovat.

Nastal rok 1855. Já v postě jako každý rok konal v neděli u svaté Trojice křížovou cestu. Ve středu u svatého Štěpána, a v pátek u svatého Petra na Poříči. Právě jsem v tom čase dal syna Petra na řemeslo truhlářský. Má matka chodila k svaté Trojici na kázání a při tom též se mnou konala svatou křížovou cestu. Bylo to právě na květnou neděli, tu přišla matka a bratr s ní do kostela. Já ho od pohřbu otce neviděl, podali jsme sobě ruce. Byli jsme u šestého zastavení, když na Vyšehradě vyšli tři rány z děl za sebou. On jako zděšený šel se dívat, jak plave led a matku vyvábil sebou. A šli, na Vejtoni ukazoval matce, jak se prostředkem ten led staví. Šel sválně ke kraji, a hodil hlavou, že mu spadla z hlavy čepice. Matka se pro čepici sehnula, chtíce mu jí podat, ale on právě skočil do vody. Lidu tam bylo dost, ale žádnej mu spo-mocti nemohl. Každý si povážit může, jak asi jí pukalo srdce žalem, když viděla dítě své ze zoufající smrtí zápasiti. Dvakráte mezi ledem okázal hlavu, a naposledy ještě ruku, potom již po něm více památky nebylo. Právě jsem dokončil svatou Křížovou cestu, když několik dobrých žen přivedlo naříkající matku ke kostelu a mne k ní ven vyvolali a vypravovali, jak se to stalo. Ona ubohá mně jen čepici v ruce ukazovala, a ty dobrosrdečné ženy ji dovedly až k sestře do bytu. Ona od těch dob stále okolo vody chodila, jej každému popisovala, jaký šat měl a okolo pasu že má červenou s třapcema hedbávnou šňůru. Tu praví jeden, že je takovej mladík pohřbený před šesti nedělmi v Bonicích, a dle oděvu a těch střapců byl považován za studenta, a ty třapce že má posaváde pan farář u sebe. Matka srdečně poděkovala, a ještě toho dne se tam odebrala. Hrob dala kvítím obsázet. Skrze celý čas života svého, dokud' jen chodit mohla, Bonice o domácí pouti navštěvovala a za něj mši svatou obětovala ; též libru voskového světla na oltář dávala. A ty střapce jako drahý poklad až do smrti měla.

Tak ubíhal pomalu den po dních, až se konečně přiblížil rok té smulné památky. Ten celý čas jsem se sestrou slovo nemluvil, ale s matkou každej tejden. A to jsem slyšel jen samé stesky od matky proti ní, kterak ji utiskuje a s ní nyní hůře nakládá nežli s cizím. Tenkráte se mně také dobře nevedlo. Přišlo žádoucí leto, Svatohorská pout. A po domách se mně to také s tím zpěvem lepší dařilo. Bylo teplo, občani měli okna otevřeny, slyšeli můj .zpěv, a když se jim píseň líbila, více jsem prodával. Bůh mne ale navštívil podivnou chorobou, že jsem velmi často ochraptěl, že jsem až lékaře potřeboval. A ten mě radil, bych dal na sebe pozor, bych se nepřekřičel, že bych dostal do křtánu osypaninu, a od toho že málo komu spomoženo, a poněvač když vnitř zateče křtán, nemůže jísti, ani píti, a bídně musí hlady zemříti. Tak se vedlo mně, že jsem