často v tejdnu dva neb tři dny pro chrapot a bolení v krku doma zůstati a se léčiti musel, byl jsem rád, že jen vycházím. Na ňáké na zimu hospodaření nebylo ani pomyšlení. A hraček k Vánocům také bylo velmi málo, nebo velkej chlapec Petr byl již druhý rok na řemesle, kterej mně všechno od dřeva k ruce vyřezával. A ten mladší se k tomu nehodil, všechno mu rostlo v rukouch. Já ale když jsem byl doma, jsem to sám dělal, aby aspoň to bylo na zima v záloze. A co bylo ještě nejlepšího, že mi manželka slibovala ku konci měsíci dárek manželské lásky, toho jsem se nejvíce obával. Ale co dělat, člověk musí bejt vždy na vše připraven, co kdy Bůh na něj skládá, byl jsem připraven.

Jednoho dne šel jsem ráno hrát. K večeru přijdu domu, žena sedí v posteli a drží novorozeňátko v ruce. A jak mne spatřila, usmála se a pravila: »Pocem a podívej se, čím nás Bůh obdařil.« Já pravil: »Novou starost!« Ale mžikou jsem dostal odpověď: »Jen nezoufej. Když dá Pán Bůh králička, roste pro něj travička.« A počla dítě upřímně líbati: »I dyť je to slečinka, přišla k obědu.« Tu jsem teprve věděl, že to je dceruška. Já měl věra tepiva radost, a pravím ji: »Vidíš, co si se pro Teresku naplakala, div žes rozum nepozbyla, tak tě vyslyšel Bůh, máš zase děvče.« Nyní byla má první péče, by dítě dostalo svatého křtu. Co se ve třech dnech vyplnilo, dáno ji jméno Barbora, jak se matka jmenovala. Díky Bohu, dítě i matka byly zdravé, ale já s mým chraptěním často držel pauzu, pořade ubejvalo. Na to přišla na mne druhá rána. Když jsem o Jakube dal činži, dostal jsem vej poveď o Havle stěhovat. Co dělat, musel jsem ji přijmout. Všade jsem hledal, až konečně jsem z nouze najal na Vyšehradě krámek a pokoj. Z ulice byl vchod, a okno do pokoje, bylo přízemí s okenicí, byl jsem rád tomu. Konečně přišla pout Sv. Alžběty, tam se pár zlatých utržilo. Žena koupila hladovou husu, by ji k Vánočním svátkům vykrmila, ostatní peníze schovala. Když pak jsme se odstěhovali, koupila dříví a brambory a doplatila se činže, bylo po penězích. A chystaly se zase hračky ku Sv. Mikuláši a k Vánocům. Že bude zase pár zlatých, dělali jsme dlouho na noc. Okenice byla vždy zavřená.

Byla to již sedmá neděle před svátky, žena krmila ráno husu. Najednou se zamyslila, a praví ke mne : »Poslouchej, Franc, já tu husu dnes zabijú, mne stále srdce říká, že ji s tebou jísti nebudu na svátky.« Já pravím k ní: »Ale bláhová, diť jsi zdráva, tlustá, ty mne ještě přečkáš.« Ona již neodpověděla. Na to v outery ráno šla odvírat okenici, šátek ani nevzala na krk neb nebyla choulostivá, a velmi tlustá. Vítr ji ňák ofouk, a netrvalo to ani dvě hodiny, počalo ji bolet v krku. Ona si zavázala šátkem krk. Byl hezkej mrazejk, já nešel hrát, ale šel jsem mezi známý s kalendářema. A k ní pravím: »Dělej si něco, nejní í? krkem co hrát.« Ale ona mě odpověděla na to: »Samo to přišlo, samo to odejde.« Já pak večer přijdu domu, ona byla červená, jako kdy jindy vařila večeři. Já se ptám, jak je jí. Ona mne chraptivě odpověděla: »Ňák se mi to nelíbí, mám hroznou žížen,« a poslala si pro pivo. Chlapec jí přines pivo, a stranou mne šepmo pravil, že již vypila tři holby. V noci spala dobře. Ráno vstala, krk velmi oteklej, až jí šňůrky na krkn