Pověst o utopených zvonech staroboleslavskýeh.

Nedaleko Staré Boleslavi na cestě k Brandýsu nad Labem nalézá se zbytek koryta Starého Labe, tak zv. bezedná tůň, k níž se poutá dosti zajímavá pověst o zvonech. Když prý byl postaven kostel sv. Václava, vypůjčili si Boleslavští potřebné zvony k slavnostnímu zasvěcení z Kleean, zapomenuvše, že kostelní zvony se nikdy neudrží na cizím místě, ale přestěhují se vždycky v noci tam, kam byly původně určeny. Také zvony klecanské nezůstaly na věži kostela sy. Václava, ale hned následující noci se odpoutaly a lítly vzduchem za hlaholení: »Hou-hou! Klecanské zvony jdou! Jdou-jdou!«

Právě když létly nad bezednou tůní, jel po mostě s naloženým vozem kočí, který pobízel koně bičem. Při jednom zašvihnutí zapletl se mu však bič do srdce jednoho zvonu, nad čímž se kočí tak rozlobil, že hrubě zaklel a posílal překážku do horoucích pekel! Sotva však kletbu pronesl, zablučely zvony žalostně: »Klecanské zvony jdou-jdou! Ale ne-dojdou-nedojdou!«, a ponořily se do bezedné tůně, kde se nalézají podnes. Jen jednou kynula jim naděje, 'že by se mohly dostati na břeh a dokončiti zase v noci svoji pouť, kterou jim bohopusté zaklení překazilo. Jistá žena máchala v tůni prádlo a když ho chtěla vytáhnouti, zpozorovala ke svému překvapení, že se jí prostěradlo na něčem zachytilo a že je překážka příliš těžká, nežli aby ji vytáhla.. Přes to však táhla dál a teprve když už záhadný předmět měla u samého břehu — zaklela! V témže okamžiku slyšela jasně žalostný hlahol: »Jdou-jdou! Klecanské zvony jdou! Ale nedojdou-nedojdou!« A zvony se zase ponořily do tůně! — Když je v ní voda cista, lze prý zcela jasně viděti, že zvony leží na dně. A kdo by měl odvahu sednouti si za tiché noci při úplňku měsíce na břeh tůně, ten by prý jistě slyšel ještě dnes při hukotu brandýského jezu a vzdáleného šumotu staroboleslavskýeh lesů temné naříkání klecanských zvonů: »Jdou-jdou! Nedojdou-nedojdou!« — Střízlivější podání zná také pověst o tom, že v »bezedné tůni« staroboleslavské jsou potopené zvony. Vypráví však, že při jich dopravě se pobořil dřevěný most a zvony spadly právě do prostřed tůně, odkudž je nestálo za to vytahovati, poněvadž náklad na jich vylovení by byl býval větší, nežli co stály! Kdo miluje poesii, tomu se jistě lépe zamluví výklad o zvonech, které se v noci stěhovaly z touhy po místě, kde byly původně domovem. Kdo však je milovník střízlivé pravdy, ten si sedne při úplňku měsíce na břeh »bezedné tůně«, a přesvědčí se, že neuslyší — nic! V nočním tichu ho však přivede hučení labského jezu a šepot staroboleslavskýeh lesů k přesvědčení, že brandýská krajina je nad jiné způsobilá, aby dala podnět k podobným pověstem, kterým ještě do dneška se skálopevně od starých lidí věří!