také na lůžko své. Druhý den ráno byla časně snídaně. A pani Anna ukryla mimo mého nadání hrnek s kávou. A já šel zase s Pánem Bohem do trhu. Tenkráte jsem šel /.rovna k Staroměstským řeznickým krámům. Tam se lidé jen hemej zdili. Já se postavil u vrat, a lidé se okolo mě nahrnuli, já nepostačil prodávat, kousek jeden za 5 krejcarů. A než bylo -deset hodin, já neměl již ani jeden kousek. Přijdu domů, pani Anna již šidila prádlo, smála se a praví: »A náš pan již je doma.« Ale sotva že jsem se svlek, již tu byla s holkou. Jistě že na můj přichod zrovna čekala. Ale tenkrát nešlo po její žádosti, místo co jsem ji měl zase dát na tři dny napřed na dítě peníze, řekl jsem ji, by mě dítě přinesla, že mám proto tu ženu, že mě ji bude hlídat. Ona se skoro zalekla, ale nezpouzela se. A Vincenc šel s ní hned na můj rozkaz pro kolíbku. Netrvalo to půl hodiny, a dítě bylo doma. Ona mlčky šla a zuřivě bouchla z dveřmi, venku teprve nám lála, a Bůh ví jakých jmen nám ještě dala. Pani Anna mezi tou dobou, než dítě mě odvedla, dala ohřát tu kávu, co měla od rána schovanou. A šla koupila housku, dala do kávy, pravila: »Teď se podivěji, co ta holka ubohá sní.« Já byl jako u vidění, holka jak viděla hrnek, počala zvihat ručičky a ustičkama mlaskat. Ona ji posadila na klín, a krmila ji. Dítě nepostačilo polikat, já se tomu podivil. Tu jsem sobě ' myslel: »Bože! co takoví ubohé děti, který musejí byt vychovávaný mezi cizíma lidma!« A já ji předce svědomitě platil, denně půl zlatého, a holka měla hlad.

Chtěl jsem ten den zas zůstati doma. Sto jsem měl panáků, je na prkýnka dávat, a asi čtyřicet rozdělaných, bych to do svátků prodal, aby to eelej rok neleželo. Tu přines obuvník podšitý pro syna boty, dva zlaty od nich, já zaplatil. A když se setmívalo, vzal je do uzlu a 6 kalendářů a jiné písmo, a šel jsem k němu. S tou myšlenkou, že když jsem již na Malej straně, až pudu od něj, že se tam také někam podivám. Přijdu tam, dal jsem ho vyvolat. On přiběh, polibil mi ruku, radostně chopil boty, poděkoval, chtěl odběhnout. Já ho zavolal a dal jsem mu 2 kroše, a ptám se ho, dlouho-li dělá večer. Odpověděl mi, až do osmi. Přijdu na rynk, bylo půl šestý, vejdu do první hospody. V tu chvíli mě někdo volá, kdo to asi? On to pan Ulrich kmotr. Na lecos se mě vyptával a také koupil jeden kalendář a o sokolách kroniku. Stále mě kmotroval, a také litoval, že jsem vdovec a že mám pět dětí. Bylo to takoví kasino, kde se vždy večer ti obchodníci a měšťané scházívali. A je některý donutil, že začli všechni něco ode mě kupovat, že co jsem kalendáře prodával, v jednej hospodě prodal, a ještě několik velkých kronik. Já za tu přímluvu jeho mu děkoval, a při tóm jsem mu přál již nový rok. On mi ještě dal dvacetník, a pravil, že mě někdy přijde navštívit. Pak jsme se s Pánem Bohem rozešli. Já radostí jsem již nešel dále, a vrátil jsem se zase k Petrovi. Vzal jsem od něj ty druhé boty a chvátám domů. Přišel* jsem, bylo ošum hodin. Co vidím k mé velké radosti, chlapci oba seděli u stolu, Baruška seděla v kolíbce, a Karlíček s ní hrál. Bylo tam veselo, jako v pravý poledne. Podělil jsem chlapci každého teplou jaternicí, které jsem na Vyšehradě koupil a holce páreček. A sobě jsem poslal pro pivo.