Laskavě jsem hleděl na holku, jak ten párek v ústech svých žmolila, arcit vždycky to bejt nemohlo. Když jsem pojedl, sednul jsem k práci. Pani Anna uspala děvče. Asi za hodinu poslal jsem mi ubohý pomocníci ležet také. Sám jsem seděl, až do půl noci, vše jsem si uspořádal na ráno ku prodeji. Děkoval jsem za to Bohu, že ty děti tak ráčil síliti v trpělivosti, že to šťastně do svátků všechno vyprodám. Ráno jsem poslal boty k obuvníkovi. Pani Anně jsem dal na zdravu a sám jsem se ubíral do trhu z mim obchodem. Díky Hospodinu za tu milost. Za tu hodinu měl jsem zas prodáno a dobře. Můj Bože! divné jsou cesty tvého neskonče-

Č. 15. Pernikářská forma z r. 1830. (Ze sbírek musea soběslavského.)

něho milosrdenství, ty dopouštíš, ale doufajícího v tebe nikdy neopouštíš. S těmi myšlenkama jsem se ubíral k domovu. Zejtra je sobota a ve středu štědrý večer, jeslí ti hoši mi pomůžou, mám toho 90 ještě kousků, tak to dobře se mnou dopadne. Přijdu domů, chlapci zase dělali, a malá seděla na zemi, hrála si, a Karlíček u ní. Já mu výtah s kapci rohlíček, a malá už měla tu pamět, že jsem ji večer dal párek uzenek, také ochotně natahovala ručinky. Já ji koupil piškot, pravím k chlapcům: »Vy ste už větší, vám koupím něco štědrého večera.« Chlapec Vojtěch povídal, že nebyl ve škole. A proč ne? »Proto že jsme s Vinckem chtěli jich překvapit, aby až přidou, byli jsme hotoví s tím, co ráno potřebujou do trhu.« Já je za to pochválil. Co popisovat více, druhého dne s pomocí