slela jsem, že budete šťastným párečkem, brali ste se z lásky. — Ale-starýho čerta (krom jejich drahej hlavy) z lásky! Přinutili mě naši k němu, skrzevá ten statek. Dyť za mnú chodil Václav a jak nám oboum bylo líto, že sme se nesměli chcet, on měl enom na šest měřic a tento měl dům a obecnosti a svobodnu zem. — No včil se nedivím. Vy ste jistě vzpomínala Václava a váš (muž) to poznal. — A ba myslím, veselá

Č. 21. Kroje slovanské. (Plzeňské, hanácké, valašské, slovácké, ruské, slovinské.)

sem beztak nebyla, to vijú. Žádnej radosti sem neužila na světě ... — Ná, není jim tu smutno, tak samej ? — 0 néni, tetičko, v práci zapomene člověk, že je sám. — Ja jákú prácu ale možú mět? — No píšu! — Ja co je po tem, vdajú se raci. — Ale, tetičko, tak ste nešťastná a ešče držíte na vdaj. — No ja, co je potem, tak sama, šak všecí nejsú jednací (stejní).

Č. 22. Sokolské cvičení s tyčeni o sletu sokolském.

Pěkně vitám, tož kde idú? — Na Žižkov strýčku. — Neznajú mě. pravda. — Ba ne, tady neznám žádnýho. — Ale já jich dobře znám. Taky nejsu ztuodcád, teprú tak rok sem se sem přiženil a su baruško jak ná jiným světě. — Tak se vám tu líbí? — Skrzevá to ne, ale, baruško, já sem moc vystál na světě, už sem kolikrát myslel, že si snáď smrť udělám. (Se slzami v očích): Moja nebožka (Pámbu ji tam odpusť) se tuze zapijala a to byl, baruško, život! Večír dojeďa z pole, enom sem