a ukazováčkem rozevřel mu čelisti a chodil zvolna po všech stranách lešení s pokřikem, že to nikdo neprodává než on a za tu trpělivost že dělníkovi dává 5 krabiček a 5 lahviček. Čekal jsem, že se každý z posluchačů zasměje a odejde —ale'chyba lávky! K lešení hrnul se kde kdo, a ten koupil vodičku, ten prášek, jiný kartáčky, jiný mastičky, jiný stříkačky, a jako na dračku rozebráno bylo zboží, vyložené na stolku. Prodavač koketně si umýval ruce, opatrně vysušoval každý prst, napustil si na ruku voňavku a z truhlic vyndával nové prášky, nové zboží, chystaje se k nové produkci .... Odmyslil jsem si frak, bezvadný moderní úbor, odmyslil jsem si velkobudovy pařížské, vřavu života pouličního — a místo něho nastoupila středověká postava staročeského Mastičkáře . . . Daleká cesta od středověké kultury k zářivé civilisaci moderní, ale mastičkář staročeský a mastičkář zubní z r. 1902 v Paříži, nic v podstatě se nezměnili . . .

Prodavačka výšivek.

Bezděky vynořila se tu vzpomínka, jak shodně srovnává R. E. J a m o t (T h o m a y e r) komedianty pařížské a české ve výborné knížce, kterou z celé knihovničky svojí gymnasiální měl jsem jiejradši, a kterou jsem přečetl vždy znova s nelíčeným zájmem, Příroda a lidé (1880). Tam také Thomayer líčí, jak na pouti kramář vyvolává a láká, prosou i rýmováním. Líčení to vyniká opravdu mistrovským zachycením věrného obrázku českých poutí a trhů (stať V. Kramáři) a neváháme, ježto se hodí do rámce tohoto článku, vybrali ukázku z knihy Thomayerovy.

Pouť ... Je po ranní a znenáhla začínají se scházeti přespolní hosté. Kramář vytáhl velikou harmoniku s měchy a hraje na ní některou časovou píseň, jako »V kvetoucím věku«, »Já tady nebudu«, aneb jiný podařenější výkvět pouliční poesie české. Lidé zůstávají státi před krámem a poslouchají; kramářka ihned vybízí ke koupi. Kramář vesele cinká k písni své zvonečkem a toliko časem promluví: »Jen si vyberou něco, pantáto, vždyť je ta pouť jenom jednou za rokU

Na to začne dělati vtipy. Slunce mu hřeje do chřtánu, což působí žízeň. Dcera musí záhy pro sklenici piva. Lidé pohlížejí na něj, jak pije; on však zablýskne se vlipem : »Takhle vytrubuje v Perkvandicích, pánové, ponocný dvanáctou,* dí k usmívajícímu se obecenstvu. Po té dává do úst nepatrnou cínovou píšťalku a občas píská, kokrhá a pak zase mluví. Některý venkovan řekne mu, že je jako pták. »Ano, já jsem vzácný pták, kdo by mne chtěl mít v kleci, potřeboval by více ke krmení než semenec

Dráteník: Dratuvať!