Herrschaften, san schoen Sochen trindet.« Táta se po něm neshání. Ne-přijdo-li v poledne k obědu, je tím lip, neubude. *Však si už takový čahoun může vydělati ten kus stravy,« myslí si laskaví rodičové . . .

Kolem krámu jde právě stařec, patrně dědeček, s malým hošíkem, chlapec ukazuje dědkovi na krám, tento však odbývá ho slovy: »Počkej, Kubíčku, až po mší!« Kramář zaslechnuv poslední slova, ihned chápe se horkého železa, aby mohl kouti. »Kubíček? A— to byl v úterý jeho svátek; nu, přeju ti, Kubíčku, aby's se zvedl po svém svatém patronovi.. .«

Před krámy je všude již dávno plno lidí a náš kramář začíná vychvalovati některou specialitu ze svého krámu. Na příklad »sibířský« (rozemleté cihle podezřele podobný) písek na leštění mosazu, tumpachu, pak-fonu a podobných kovů. Na důkaz výborné jakosti vyleští mladíkovi víčko u dýmky, dokládaje, že to nic nestojí. Dále mýdlo zázračné, obdivuhodné, pomocí jehož lze šaty výtečně čistiti, že jako znovuzrozené vypadají. Vedle toho má tu vlastnost, že jest třikrát tak drahé jako obyčejné. Na důkaz dobroty namáčí kramář hadříček do »oliumu« (nepochybně kyseliny solné) a spáleninu takto způsobenou svým mýdlem, nepochybně na čpavek bohatým, rázem vyhlazuje. Dále kořínek z Indie, výtečnou to panaceu proti všem druhům bolení zubů; kteroužto bolest, jak známo, žádný doktor na světě neutlumí. Týž kořínek má tu vlastnost, že se rozpouští na ohni, také je nápadně podoben obyčejné hloupé pryskyřici, to však mu nikterak není na závadu. A konečně korunu všeho: výtečné, báječné černidlo na boty. Tolo černidlo může kramář ze své zkušenosti každému co nejlépe odporučiti. Pouhá onuce postačí prý, aby vyleštila obuv černidlem tímto natřenou; vedle toho je připraveno z nejlepšího materiálu. Kramářka, kteráž byla s malou dušičkou v těle právě do krámu vstoupila, osměluje se podotknouti, že to černidlo dělají sami. Kramář dotvrzuje slova manželčina, a na důkaz toho začne do černidla kousati. »Pánové, to je víx bez vitriolu, žádná fabrika na světě nedává do něj tak dobrých věcí.. .«

Po požehnání. .. Náhle objevila se na odlehlém místě vísky kra-mářova postava, prohýbající se pod tíží starých dveří, jež nese. Jde k ukryté stodole, kde má postavenu polorozbitou bečku; na tu klade dveře, a záhy jej obklopuje malý zástup vesničanů. Huba jede kramářovi zázračným způsobem. Celý krám jeho, jeho »vorlíček«, je past'na kapsy pošetilců, zrovna jako pověstné herny světové. Čeledín jako statkář, oba jsou v zápalu a oba poslední krejcar dávají do osudné hry. Šest obrázků představuje dvojhlavého orla, ptáka na větvičce, růži, ženskou, venkovana a bílého koně, na dvou nohách vyskakujícího. Tytéž obrázky jsou na kostce. Obrázek, který po vržení kostky na povrchu leží, vyhrává, a sice za krejcar pšt krejcarů. Však obrázků je šest, jaký tedy div, že kramář jen zřídka kdy prohrává. Po čas hry nemají ústa kramářova ani oddechu. Všechna pak řeč jeho je propletena nemotornými rýmy. Průpovídky tyto jsou jaksi národním dědictvím všech kramářů; neslyšel jsem aspoň u různých jednotlivců věcí hrubě se lišících. Ke hře vybízí je slovy: »Tak, mládenci, jen s kuráží, ať to běží. Vorlíěek, ptáček, kobyla, sedláček, panna, růže, všecko zmůže. Jeden, dva, tři, čtyry, pět, robota bude za-