placena hned.« Při tom klepá kramář kostkou o dřevěný talíř. První liráč vsadil na sedláka. Kramář ihned mele hubou: »Sedlák, sedlák, Tonda Rvasničků, sedlák je Boží stvoření, nakoupil selce koření.« Noví a noví účastníci sázejí; každý vklad provází kramář průpovídkou, mnohdy takovou, že by se granatýr nad ní začervenal; konečně zbývá na př. prázdná toliko růže: »Ty můj poklade, zůstaneš prázdný, kytice, kytice pět tolarů bere, kdo vyhraje, s kuráží, mládenci!* Poslední krejcar zaleskne se ve své umouněnosti.na růži, kramář zvolá »hop«, hodí kostkou a za všeobecného napnutí vyvolává: »Kobylka, kůň, komu patří — jeden, dva, tři, čtyři, pět, robota zaplacena.« A dále víří hra. Jednoduchá na pohled, ale viděl jsem

Cirkus v malém městě.

již nejednoho chudáka, který dal v ní v šanc poslední cennou svou věc, i do oděvu to někdy zabíhá! »Musím vyhrát,« zní to nejednou furiantsky, ale štěstěna pronásleduje zde hráče zrovna tak, jako v herně pravé. Než vari, kramáři, vari! Po návsi kráčí četník a již shlédlo oko jeho tvou banku. Na třicet kroků přišel četnik až k hloučku hrajícímu, v tom shrábnul kramář peníze i hru a mžiknutím mizí v sadě za stodolou. Marně se ptá „spravedlnost“ po jménu kramářové. Je to kramář — když se po jménu pídí!... Potud líčí R. E. Jamot.

V Kostelci nad Vltavou blížila se r. 1909 pouť, na den Panny Marie narození. V neděli před poutí podle starodávného obyčeje přijeli z Milevska „řemeslníci“ čepičkáři, se šaty, a Mirovic přišli ševci, aby se na pouť