Kostelečáci a osadníci ošatili a obuví opatřili. Novinkou byla plátěná bouda, jedna na střílnu, druhá panorama. S p. řed. E. B. Horou a s p. řid. učitelem J. A. Fritzem, známým čtenářstvu Českého Lidu ze článků o písních na Bechyňsku, pozorovali jsme, jak vyvolavač vysvětloval obraz Kleopatry, že to byla čínská princezna, která se zamilovala do generála japonského, a jak jí nechtěl oficír ruský lásku opláceti a jak se usmrtila. Historie zakrývala černým smutkem oči před tímto výkladem, jak vyvolavač popravil ubohou Kleopatru v Japonsku . . . Jdeme po návsi dále.

Koho by neupoutal (kdo si jen poněkud všímá lidového živola) o trzích, poutích, o slavnostech podobný vyvolavač, pravý nebo strojený kramář, dryáčník, prodavač u svého stánku svou obratnou, třeba nevzdělanou, vtipnou, třeba neučenou, napodobenou nebo nelíčenou přednáškou, kterou láká kupce, proudící v hustém davu kolem? Výborně líčí Holman v uvedené knize tyto výjevy, poutavě zachycuje jejich říkadla a rýmo-vačky. Tlačili jsme se též při zaslechnutí pronikavého hlasu a bezděky pocítili jsme prese všechnu povznešenost nad jarmarečními pokřikovači touhu, pochytiti co nejvíce z jeho podivných, kostrbatých vývodů. Stěží proderete se k obchodníkovi, stojícímu u bedny zvýší stolu s vyloženým zbožím, ale již z dálky slyšíte jeho kazatelskou reklamu. »Přijďe matka z pole, role, celá znavená, chtěla by cos spravit, umdlená, ťuká, ťuká, nit v jehlu navléci nemůže. I vezme tento malý nástroj, nejmenší nástroj světa, do nějž se jehla vsune uchem dolů. Ne slinit, ne močit nit a jehla navléknuta v okamžik. Kdo má matku rád, nesmí litovat těch deset krejcarů . . .« Jdeme od školy k faře dále po pouti . . .

Pobaví vás tento pathos, jako by odposlouchaný z loutkových divadel, provázený posuny těla, výrazem obličeje, jak stejným přívalem vychvalujících slov ukazuje zcelování rozbitých nádob, zrcadlo k vyšetření oka, kompas atd. A skoro pokaždé uloví zase několik přivábených kupců.

Jdeme dále, kde se tlačí mnoho lidí u stolečku s dlouhou klecí se třemi, čtyřmi kanáry, vedle čile se prohánějí bílé myšky, kde budí zvědavost stojánek, polepený fotografiemi, s kartusiankem nahoru a dolů stoupajícím. Nad klecí houpá se zvoneček a cvičení ptáci na povel vytahují planety a numera, za zpěvavého lákadla potutelného vyvolávače: »Tak pozor, pánové. (/Ty, Františku, táhni dál od krámu, ať nezlámeš perník,* odstrkuje dotěravé děti.) »Ten malý ptáček sám na komando z klece vyjde, a každeému jeho planetu, životopis a tři numera saám vytáhne. Čéšky nebo německy! Tak jednu čéškou pro tu slečinku. Pane kaprál (volá na ptáčka), otevři! Sultanino zazvonit! Aáh, bravo! Vincerle, třikrát obrátit! Lepší, lepší! Každá planeta jen tři krejcary! Nú versijón de Vien a Pari, ton manžér é bombilité. Dej mi pusinku! Za tři krejcary!*

Od stupňů kočovného zvěřince zalehá, jako by se vadil, hulákání již ochraptělého vyvolávače, jenž občas nahrazuje svoje výkřiky troubením na lasturu, jako se proti mračnům troubívalo: »Jen rrrračte vstoupit, pánové, právě je nejlepší čas a nejlepší příležitost. Jak je ta bouda vysoká, jak je ta bouda hluboká, jak jsou ty klece široké a dlouhé samou divokou a dravou zvěří naplněné. Děsní lvové a tygrové, divocí pardálové