a hyeny, jež za noci mrtvoly za živa z hrobů vyhrabávají. Ve zvláštním oddělení: La bella Isabella, mořská panna, která se zjevila knížeti Rai-mundovi, ana dýchá a oči otvírá. Jen rrračte vstoupit, právě začíná krmení. My krmíme šestkrát denně. Třikrát-jó a třikrát ne...«

Jdeme k písničkářům. Někteří mají písničky na prostém stolečku, krámě, a přezpívají každou i pak nabízejí mezi posluchače. Jinde, dva zpěváci, muž a žena, zpívají, až ochraptí, nápěvy písní na zkoušku. Pronikavě laděná harmonika v rukou muže ji doprovází a žena ukazuje rákoskou na veliké, strakatě a křiklavě pomalované plátno, rozdělené na výjevy, jichž se týká písnička, obyčejně o mordech a neštěstích. Stejně jako Hais líčí ve svých pamětech v Českém Lidu, když na flašinetl písničky, svoje skladby hrál, zpíval a pak je prodával.

Vedle rozhostil se na bedně prodavač fíkových věnců. Sotva již vyráží hlas z. hrdla, pokřikuje a nožem naznačuje krájení a přidávání fíků na věnci: »Jeden, dva, tři, šest, deset, třicet, padesát, sto, tisíc — fíků mám a neprodám, já je zadarmo dávám, kmotříčkovi, bratříčkovi, srdce mého miláčkovi, matince, tetince, Betě, tetě, komu chcete, žádnej se nehlásí? — Tak ještě jeden přidám, a ještě jeden, ještě jeden, ještě jeden — komu libo a ráčí, za 60 haléřů, a ne za šedesát, za padesát, a ne za padesát, za čtyrycet a za třicet a za dvacet. Já to mohu proto tak lacino dát, poněvadž nemám žádnou režii, já si to kradu sám.«

Zástup lidí se tlačí se smíchem kolem krámu a baví se deklamací, provázenou směšnými posunky prodavače, jenž kus po kuse vybírá a dohromady nad hlavou ukazuje divákům a posluchačům: »Tady mám portmonku koženou, do té se peníze poženou. Navrch kůže, vespod kůže, každý se přesvědčit může. Ta stojí jen pět a třicet krejcarů; to ale není všecko. Tady mám jeden zlatý prsten, »u města Paříže« stojí zlatku, u mne i s portmonkou pouze pět a třicet krejcarů. Kdo to ale ode mne koupí, tomu dám zdarma k tomu zlatý řetěz k hodinkám. To vše jen za pět a třicet krejcarů, a ještě to není všecko, neboť jeden balíček párátek mi žádný nedá nazpátek. K tomu držátko a tři péra, pružná, lesklá, jako klika, pro Pepíka, Karla, pro Frantíka. Jen pět a třicet krejcarů. Co má jeden, ať má druhej, jak říkal nebožtík Tahej, když chodil od jedny k druhej. Komu ještě libo?«

Františka Košťálová (ze Suků u Žcíáru na Moravě): Na ouroky. Vychází sluníčko z hory ven, jako vy rybičky z vody s tohohle hovátka ouroky vejdi ven! A k tomu mně dopomáhej sám Buch Otec, Buch Syn, Matka Boží, všickni svatý až na věky svaté požehnání. Amen! To se musí třikrát řikat. — Na bolest. Přestaň nám na bolest rostení jak přestalo růst kamení vot Syna Božího narození až do Božího Skříšení;