čali si pro ně děvčata po dvouch a více chodit. Bych měl od nich pokoj, musel jsem řict, že nemám žádný. Pak jsem napsal matce tu žádost, byl večer. Po večeři mě moje vypravovala, kterak to s paní Annou vyjednala, že ji u sebe necháme až do kopulace. Já byl s tím docela spokojen. Druhého dne ráno přišla záhy má matka. Nasnídala se u nás, já ji dal ten spis a pár krejcarů. A ona šla s Pánem Bohem potěšena domů. A já zase po svém zaměstnání. Každej večer jsem stříhal na panáčky, tak že se to ma Terezka v tejdnu naučila tak, a skorém lepší nežli já. Přišel čtvrtek a já zapoměl, že jsem měl již včera k panu domácímu s činží, proto že dal mě ten rozkaz. Snídám a myslím si, že později-k němu pudu. On dnes také peníze vezme. Snídám a myslím si, že později k němu pudu. On dnes také peníze vezme. Co si to myslím, v tom bez zaklepání • vešel do pokoje jakýs mladik, klobouk na hlavě, ba ani pozdravení nedal, a spurně se tázal: »Bydlí zde ňákej František Haisz?« Terezka ho měří okem, a praví na něj: »Prosím, ctěný pane, ráčeji jít ven.« A otevřela dveře: »A už ať jsou venku, dřív ráčeji zaklepat, sejmout a dát pozdravení, a jsou-li od si. ouřadu, zde je obraz na stěně Jeho Veličenstva a zde obraz Krista, kde ty jsou, tam se dává pozdravení a sejme z hlavy.« On chuďas se zarazil hanbou, a já se třas zlostí, jak se má Rezinka vyznamenala. Já mu dal činži, a on už nesl sebou vejpověď a pravil: »Tak ji sebou zas vezmu, když zaplatili.« Ve mě hráli všechny žili, pravím: »Jen ji sem dají, já ji dávám sám« a podepsal jsem se. Na to on mírně pravil: »Ale pane Haisz, ta jejich dcera, ta mě náramně urazila, ale já jí to odpustím, a poroučím se.« Já nevěděl zlostí co dělat. Ona sválně někam odešla, abych ji za to v zlosti neplisnil. A já vzal flašinet a šel hrát, s celé ty zlosti jsem se dal do smíchu, pravím sám k sobě: >To je ale smělost od žensky.* Přijdu večer domu, ona mě přivítala, já ji neodpověděl. »Ty se tatinku, asi na mě hněváš. A vyslechni mě dřív, co ti o tom pánovi povím. Vloni měli právníci bal, a naše páni byly i slečna pozvání. A milost páni mě k vůli slečně vzali sebou. A ten mladej pracuje než bude mít místo u jedného advokáta, byl také v tom bále.« Já pravím: »To je náš domácí, no povídej dal.« »A on mě vyprosil k tančení as dvakráte, ale tak mnoho si dovolil, jako kdyby tančil s nejlechčí ženštinou. A když jsem se zdráhala, tak mě udeřil jako žertem, do obličeje, až se mě s nosu ukázala krev. Já si sedla, a již jsem nešla tančit. A když se mě páni ptali, proň netančím, pravila jsem, že mě píchá na prsech, že se mě až ukázala krev. A na něj sem neřekla docela nic. Až teď jsem se mu poděkovala, a skutečně mě poznal, proto se liambou tak' celý třas se.« Co jsem měl ji na to odpovědit, tolik jsem sobě myslel, že to zasloužil a pustil jsem to mimo sebe. Ubíhal tak den po dní, v pravé domácí spokojnosti. Asi třetí tejden přišla ráno má matka, arciže nás nejméně dvakráte v tejdnu navštěvovala, z velkou radosti. A ukázala mi dekret od si. Majistratu, že ma dovolení a pro k podomování kartu by si šla na policejní fijditélství. Cos také toho' dne sobě vymohla. A strejcovi jsem jeho (dovolení) zase vrátil. Mě se již žádnej nevšímal, já chodil sám, ale pro jistotu, předee u sebe povolení musel sem vždy mit. Mě ži-