Bruna v Ředhošti chodila vždy s dvěma Mikuláši. Měla na sobě obrácený kožich a v rukou vejtřasky, k nimž byla přidělána hlava podoby koňské neb jiného zvířete; rohy těch vejtřasek tvořily zároveň uši. Večer před sv. Mikulášem se konala obchůzka.

Bruna v Břežanech. Dle sdělení p. Němce, 961etého kmeta, chodila brána ten den před sv. Barborou a po ní. Říkávalo se, že Barbora přijela na brůně. Oráči připravili brunu v podobě nějakého dobytčete, obyčejně kozy. Koza přijela, nahlédla do oken a děti se bály.

Bruna z Dušn.ík dle sdělení pí. J. Škodové a p. J. Kozáka. Na lavici se položil pytel nacpaný slámou a přivázal se k ní. Hlava byla upravena jako ve Chvalině a pošita bílým plátnem, též i uši. Kolomazí namalovali oči, nozdry a hubu; na krk přišili žíněnou hřívu a na konec trupu žíněný ocas. Tělo i nohy se pokryly prostěradlem, na hlavu posazena uzda.. Pod lavici vlezl muž, jenž ji pak měl na zádech nositi. Rukama držel přední nohy. Brůnu takto upravenou, pro Národopisné museum upravil p. J. Kozák z Dušník, který sám s ní chodíval. Bruna měla míti podobu koně; zadek býval často přihrblý. Vousatý žid s bičem v ruce, vedl přichystanou brůnu na oprati. Jednu nohavici svých koženek měl v botě a druhá byla volna. Oděn byl černým, dlouhým kabátem se založenými rohy jako u fraku. Na hlavě měl klobouk se širokou střechou na třech místech vzhůru přeloženou. (Říkalo se tomu: na tři facky.) Za kloboukem trčelo křídlo z husy, očerněné, a z nohavice visel kus bílého hadru. Zástup maškar seřadil se kolem brůny a celý průvod vyšel z hospody, doprovázen hudbou. V bujné náladě vykračoval tu mládenec s družičkou, ženich s nevěstou, žid s brůnou, pytlák, kominík a poběhlík. Obešli několik stavení a za všelijakého taškaření vybírali a odříkávali: »Panímámo, dejte šišky a koblišky, s kobylou jedem', než vy jednu upečete, my už tady budem'!« Dostávali šišky i něco na penězích, též dávky žita, ječmene, ovsa a pšenice. U rybníčku se počala z nenadání brůna otřásat a upadla. »Foj, foj! Hona je huščena (určená, uhranutá),.« volal ustrašeně žid a honem ji kropil a utíral svým hadrem. Však měli s ní práci, on i poběhlík, než ji postavili. Sotva ale, že byla na nohou,, vzpínajíc se plašila a uháněla dál. »Hou, prr, hou, hou!« bylo slyšet a vše za ní běželo s křikem a smíchem, až ji zase dohonili. »Foj, foj,. foj! maličká, co si se tak vzhlupila?« chlácholil žid bujnou brůnu a prodával ji divákům. Kupců bylo dost; zkoušeli ji všelijak, sedali na ní, ale-podávali příliš málo. >Sto zlatých stojí then khobyla, pantháto,* vedl stále žid svou, až se konečně celý proud obrátil zase k hostinci, kde brůnu uvázali ve stáji. Ale i odtud někdy vyběhla, než byla prodána.. Přihodilo se též, že pro samé zkoušení ji rozlámali a pak z hostince odnesli. Radovánky trvaly až do noci za křepčení, zpívání a pití. Tak se bavívali na masopustní ostatky až do r. 1884 v Dušníkách.