ných škodlivých starých navyklostí žákorstvo má zanechati. *) Dvorský uvádí, že slulo štědrovečerní zpívání žákovstva »kališkatum« a náhrada za to od obce dávaná »kališkací*.**) Žáci zameškávali školu rekordacemi a koledami. Poličský rektor Václav Kutinius Vodňanský nedlouho po své konfirmaci doptával se (list nedatovaný) p. purkmistra, zdali i budoucně, jako bývalo za dob dřívějších, žákovstvo bude směti o štědrý den vycházeti a po domech zpívati (což slulo kališkatum) aneb zdali za to bude dávána jako prvé od obce náhrada (kališkací), spolu s kantorem pak prosil za vyplacení koledy, protože peněz nemají, za něž by sobě potřeby zjednali. Kališkatum bylo tam jistě nevděčné, když Kutinius žádá, aby kališkatum o štědrý den proměnilo se mu v plat kališkací.***)

Vyslechnuvše souhrn zpráv a zlomkův o chození s kališem u chasy mlynářské a sladovnické i žákovstva, přejdeme k nemnohým, přece však zajímavým výsledkům z lidového podání.

Pamatuji se, že matka napomínávala nás děti: »Proč kališuješ?« »Nekališuj!« »Nech toho kališování!« když některý neposeda při hře chodil bezúčelně. Nyní matka potvrdila, co jsem právě vypsal; slýchal jsem to i později v rodinách pražských. Také kdo bděl dlouho do noci, na př. o studujícím, říkali: »Ty jsi zase kališoval!« Když sousedé řekli staré paní, že ještě v noci slyšeli kroky její, že nespala a šukala v domácnosti, bránila se slovy: »Já nekališuju!« Matka pamatuje z dětství, že kališi chodili na Novém městě v Praze asi v 1. 1846—49 a byli také n nich v Žitné ulici. Děti vítaly pokřikem: »Kališi (j)dou, budou kali-šovat!« Měli čepice s kožíšky.

R. 1900 upozornil mne přítel p. Hampejs na stařičkou příbuznou, SOletou Marii Čermákovou v Michli, pamětnici obchůzek kališů. Pro práce školské mohl jsem ji navštíviti teprve 9. srpna 1901, abych vybavil rozhovorem obraz kališů. Vyprávěla: Kališi chodili v Praze v letech třicátých za mého děda, Emanuele Macha, mistra klempířského; bývali to lidé dělníci klempířští, též malíři pokojů, pokrývači a vůbec lidé odkázaní jen na práci v létě. Chodili poslední neděli adventní před svátky vánočními po známých mistrech, měšťanech a obchodnících (týchž snad živností). Šli vždy dva, každý maje korunku z pozlaceného papíru na hlavě. První měl v ruce pozlacenou peroutku. Když přišli, pozdravili: »Pochválen Pán Ježíš Kristus« a hned začali zpívati starou píseň. Jak pozdrav tento byl srostlý se vstupem a jak celý obyčej pojímán byl vážně, svědčí příběh,