v této zvyklosti nemůžeme viděti nic jiného, než chození s kališem, jest patrno.

Podle Krolmusa kališi byli nazýváni též »smítálkové či vometači% což ukazuje, že jihočeské »ometačky« náleží do této skupiny pod společný název »kališi«. »Ometačky« chodí na př. v obci Těmicích u Kamenice nad Lipou v noci sylvestrovské. Obyčejně staré ženštiny černě oděné mají jen na hlavě bílý šátek (loktuši, plenu) tak zavázaný, že obličej jest skoro zakryt a v předu na hlavě vybíhá ve veliký hrot. Ometačka zaklepá třikrát a vpuštěna byvši nemluví ničeho, dokud se nepřiblížila ke kamnům; rychle vyjme březovou metličku a třikráte omete (přejede) plotnu, říkajíc: »W jménu Otce, Syna a Ducha sv.« Obrátí se k hospodáři a přeje: »Aby jim Pambů dal šťastnej novej rokU Obyčejně prosí též o nějakou almužnu. Účel zvyku tohoto jest, aby nic nezdravého a nečistého nepřišlo po celý rok na plotnu. *)

Celkem možno říci stručně, že kališi, smítálkové, ometačl a ome-tačky značí koledníky obcházející, tedy tutéž obchůzku kolední na vánoce i kolem nich; časově přebíhá jen dle jediné zprávy (Jungmannovy), až k velikonocům. Všude omítají kosinkou (jihočeské ometačky metličkou). Jiné věci při tom není, na kterou by se hodilo pojmenování kališ, jako na př. kůň, kozlík při chození s klibnou. Zbývá tedy jediná domněnka možná, že název kališ přenesen byl na tuto obchůzku snad až ve stol. XVI.; slovo »kališ*, dostalo-li se k nám z ciziny, stalo se časovou přezdívkou a hodilo se dobře na žebravé obchůzky kolední. Doufám, že jiní sběratelé po tomto pokusu vynesou doklady hojnější a podrobné.

V rukopisném oddělení knihovny Musea král. Českého chová se mezi fragmenty hrubý arch pevného papíru, rozměrů 340X^20 mm., nadepsaný: Personalium po nebožtíkovi Martinovi Bednáři. Jest to krátké vylíčení životního osudu prostého obchodníka v Žitavě, sestavené podle známého způsobu, zvláště u členů církve Ochranovské oblíbeného, jak obvyklé »Běhy života bratří a sester« ukazují. Byl to syn českého exulanta Jiřího Bednáře, jenž se živil, jako vůbec mnoho vystěhovalou, zahradnictvím a bydlel před branou, shromáždišti to většiny exulantů. Martin se narodil r. 1704 v Žitavě, zabýval se obchodem, za nímž jezdíval do Cech a umřel r. 1762. Pohřební kázání měl německé, což bylo zvykem tehdy, uměl-li nebožtík a jeho příbuzenstvo německy ; ostatně to městská rada v Žitavě všemožně podporovala. Kazatelem byl M. Jan Křišť. Vo-