Písničkář František Hais a jeho paměti.

Částka šestá. Jaká se stala po druhém sňatku změna v domě mém, a podivné převraty skoro se vším. Byly již pomalu čtyři hodiny, když se ho.-ti, které ty milosliví páni k sobě pozvali jen napodivání k sobě na tu chudou rodinu oblíbeného pěvce a flašinetlaře tenkráte známého celý Praze. Jak pak ne, děti jak živi nikde nebyly jen stále doma, a myslívali, že my máme snad nad jiné lidi nejpěknější nábyiek. A tu když vyšli do pokoje, viděli po zemi květováni koberce na zemi, nábytek se jen lesk, stolice krásnými látkami byli potaženi, obrazy samy zlaty rámce, na oknách dvoje krásný květované bílé záclony a jedny vLely až na zem, a 'při nich bili třapce. Povídali sobě šeptem, že je tam tak krásně jako v kostele, a pak jaká byla piej dobrá káva, doma že nejní nikdy tak dobrá, a ty rohlíky, ty že jsou samej cukr. Bylo již jedenácté hodin, moje německy děkovala milost pánovi, a já s moji matkou zase milost pani. Chtěli jsme již odejit, ale ty dobrý páni se nám dali do smíchu, že tam musíme zůstat u oběda, aby připamutovala na svoji veselku, to že je člověka v životě ten nejslavnější den. »Dobře, co ty chlapci, aby jim ušla chvíle,« pravila milost pani, a šla do kuchyně a přinesla škatuli z kuželkama a pravila: »Tu máte a v předsíňce si hrajte spolu.« Slečna ta si v druhém pokoji sedla k pianu, hrála a zpívala, a milostiví pán, pokojně seděl v pohovce a dýmal, při tom četl Pražské noviny. A milost pani bavila se z řeči s moji matkou, jen chvílkama nahlédla do kuchyně a moje žena tam byla skoro stále. A já celej zamyšlený patřil na hoši, jak hráli v kuželky. Byla jedna hodina, začlo se nosit vkusné velmi čisté nádobí. Tu přijde milostivá a praví, by jsme šli do pokoje. A moje žena s ní smíchu plná, jako by doma byla, veme mi za bradní fousi praví: »Nehněváš se Franc, žes tu byl sám.c A paní na to praví: »A proč by se dnes hněval, na to je času ještě dost, až to někdy bude muset bejt.« Já si na to v duchu sám k sobě řekl: »Mě se zdá již nejnčko, že toho brzy bude asi dost,« a přál jsem sobě míti holuba vnitřno-di, ten nemá žluč. Vede nás do druhého pokoje, tam byl připravenej pro nás stůl. Děti teprve hleděli na tu nádheru zde jako u vytržení ducha, ve stropě zlatej lustr. A pani je sázela k stolu, každej jsme měli své vykázané místo. Já ale taky koukal jako blázen, vidím tam jako v ňáky kavárně dve čtverhrany stolky, a u nich seděli dvě dámy a čtyři pánové, a milost pán mezi nimi. Já přemýšlel stále, kudy tam vešli, poněvač tam okolo mě žádného jit neviděl Tu najednou se rozhrnou mezi dvoumi šatníky záclony. Vešla tam kalantni dáma, všechni ji vítali. To byly tajni dveře, kterýma směli vejít ti, kteří se nemuseli opovídat. Pani nám ze služkou sloužili na stůl, slečna hrála na piano a zpívala a ty tři již při letech dámy s ní, to byla celá divadelní veselohra Ve mě bouřil přitom náramní hněv, myslel jsem sobě, že jsem tu i s mima dítky na odiv vystaven. Jídla bylo hojnost též i pití, tak že brzy má zádumčivost mě opustila.