skoužku, a pán byl s ním docela spokojenej. K mé ruce mi ale chybil. Po skoužce jsem dal z domu druhého. Ale ten byl vrtkavej, byl dost silnej, délal teda u dlaždičů. Ten chodil každý den domu, a já ho k ruce potřeboval. On se naučil ode mě také i ty tělíčka, poněvač já byl více doma nežli s flašinetlem, nebo ten chrapot mě stále pronásledoval. Proto ale předce jsem tolik vydělal, co se doma spotřebovalo. Moje žena měla

0 mě starost, a seznámila se s jednou v domě sousedkou, jí se svěřila, že je jí to líto, že se vdala, a kdybych umřel, co by stál pohřeb a dvě docela k práci neschopné děti, že pár zlatých má, ale »kdyby mě ho Bňh vzal«, to že by ji po pohřbu málo zbylo. Ta jí radila, by sebe i mě dala do bratrstva, kdyby se stalo a něklerej jsme zemřel, že po roce na pohřeb dostane se padesát zlatých. A že ona i muž jsou v tom. Ona ji prosila, až tam zbíratel přijde, by ji řekla. On asi za týden přišel a my jsme se dali oba zapsat a hned mimo zápisu zaplatili jsme si až do nového rokn. Parna přestaly, mně bylo snaž. Já zase celý tejdny zpíval, peníze jsem vydělal. Chlapec přines také tejdně půl čtvrtá zlatého, tak to šlo. Musím pravdu svatou psát, když se aspoň libra denně masa nemohla vařit, a pro mě holbu piva, tak říkala, to máme bídnej život. Mně

1 dětem přála spravedlivě á bála se hrozně, abych neumřel. Ta moje choroba mě mnoho neublížila, neboť když jsem b)l doma, tak jsem pilně pracoval na těch hračkách, poněvač jsem se neměl na koho spolehnout. A žena podobně se činila. My měli nejméně asi sto tuctů panáků. A když se zavřela dlaždičská práce, tak zase Vojtěch se doma také činil, zálohy, již na budoucí rok, a nejvíce dělal vše od dřeva, bych já se s tím nenamáhal. Žena mu vždycky řikala: »Ale Vojtěchu, prosím tě jen dělej to, co je od dřeva, víš dobře, že je ten ot c na ty prsa tak churavej, on se s tím vždy hrozně unaví. Ja ti, aby tatínek nevěděl, každou neděli pár krejcaru dám«. Přišlo sv. Alžběty, ačkoliv že jich bylo tam s takovýma také jepliškama, jako dělala má nebožka, ale kýž bych jich byl jen měl několik, bylo běda. Za to jsem zase více prodával ty krámsky, to jest pekařsky a také panáky. Přišlo sv. Mikuláše, já to roznášel již na pár dní dřív v trhu na prkně a chlapec toho měl nůši plnou. Cekal na mě, a já mu řek, by také kdyby někdo přišel, prodával, a také zač. Když pak jsem já uprodal, šel jsem k němu, a přivzal jsem si na prkno. A když byla nůše prázná, poslal jsem ho domů, a sám jsem tak dlouho chodil, až jsem doprodal. Doma se zase stavěli jiní, a to bylo asi na tejden již dříve, a poslední dva dni jsem skorém neměl co prodávat. Proto, že se to nepostačili dávat do hromady. Takto bylo jich hotovo dost. Asi třetí den jsem šel prkno plny na hlavě, a bylo hezky slunečno, a na tom prkně se to velmi hezky dělalo. Šel jsem na Václavské náměstí, a než jsem prošel chlebový a bramborový trh, bylo prodáno. Přijdu domů, ještě nebylo poledne, opravdu celej skřehlej. Žena mě z trouby vyndala černou kávu a lahvičku z rumem, ale hned mě přitom prosila, bych si moc ne-nalejval, aby mně to nedusilo, že potom kašlu. Po jídle praví ke mně: »tatínku nebudeš se hněvat, já obědnala od mlíkařky dva pytle bramboru, ona je náramně chváli, ona nás neošidi, diť jsme její každodenní kupei,