my je do léta spotřebujem. A ještě tě prosím, abys koupil Mky dříví, na ty nuštičky to přide draho*. Já ji na to pravím: »To se všechno stane, a hned zejtra«. Na to pravím: »Vojtěše, toho neh, co děláš, budem dávat zase dohromady nazejlra*. Moje ale povídala na to: »Ale tatínku, zůstaň asi dva nebo tři dní doma. Na tři neb čtyři dní do svátku, pak všecko prodáš«. Druhyho dne šel jsem a koupil dvě kopy dříví, vedle samého domu, co jsem nyní bydlel, byla okolo rohu ohrada a zadek šel do našeho dvora. Tak jeden stál na zdi a drubej mu podával, a házeli mi dříví, zrovna k samé kůlně, a já ho tam srovnal. Pilu jsem měl svou, asi dvacet jsem jich na tři kousky přeřezal, bylo na pár dní pokoj. Pak jsem zas dělal, chlapec přepočítal pytlíky, ve kterých bylo po dvacíti pa-nákách. A povídá: >Tatinku, ještě s těma, co jsou holový, máme jich 180 kusů«. Já pravím: »Nejčko nejsou stálý časy, mohl by přijít Knih, co bysme stím potom dělali, ať se prodá raci dřív nežli pozdejc. Co je narovnáno v nůši, to tam nech, a co se vejde na prkno, to dnes večer ještě přiděláme*. Ráno bylo velice pošmourno, já se toho skutečně bál, ale nic plátno: »Vojtěchu, vem nůši a já prkno, a jdem z Bohem*. Přijdem na místo, pravím: »Tady čekej, až já přijdu, a kdyby padal sníh, tu máš šátek, přikrej to, a dí do domu, tam se ukrej«. Sám jsem prošel vaječnej, ovocnej též i zelenej trh, a měl jsem jich všech asi jen ošum. Chlapec se zimou celej třásl, poněvač stál na jednom místě. Povídá: »Tatinku, to je mě hrozná zima«. »Tu máš čtyři krejcary a kup si ranní polívku*. On ale pravil: »Já mám, prodal jsem jich ošum, samy sedláky po osmi krejcarech*. Tak jsem mu ponechal 8 krejcarů. A sebral prkno a do krámu k sv. Jakubu, tam jsem byl skoro dvě hodiny, až jsem vše doprodal. A sotva že si sednu, bych si drobet odechnul, počal padat jen drobounkej, ale padal stále, až do druhého dne, bylo ho na 4 coule. Jaké dlouhé popisování, na dva dní před svátky, bylo prodáno 112 tuctů panáků. Před Štědrým večerem šli jsme spolu dolu něco na ty Boží svátky koupit. Byli jsme jen čtyři a ta holka, skrze ty dva, co byli na řemesle, přikoupilo se něco ořechů a jablek. Letos byla nová paní, ta myslela více mě nežli snad sebe a mé děti. Nechybila ryba ani pečené i také husa bejt musela. Já na to smutně koukal, já nes husu i rybu, a ona sotva s košíkem lezla. Já si ale myslel, že to dávala, z peněz svých, co vysloužila, tak jsem mlčel, snad někdy to předce bude na jevo! Přišly Boží svátky, no já zpěvákem už nebyl u sv. Trojice, od těch dob, co mě to ten převzal, tak jsem právě v určitou dobou nemusel bejt v kostele jako jindy. Proto jsem ale šel do kostela, a zrovna na kor. Tu ty známý paničky mě obstouply, a ptaly se mě, proč jsem toho nechal. Já jim odpověděl, že to byla vůle pana faráře, že po dvě neděle v kostele nebyl. A oni zase pravily, že to je lež, že se pan farář jich ptal že jsem tolik let tam chodil a nyní že jsem já sám si to vzal. Tu teprva viděly, že to byl jen švindl, a žádaly mě, bych aspoň přicházel na kruchtu k nim. Na to druhého dne přišli koledníci, Petr a Vincenz a já se jich ptal, jaké měli dobré svátky. Oni si libovali. Petr nesl ňákej uzlíček. Já se ptal, co to nese, rozbité boty, potřebovaly nové podšití. Byl to kapitální hezky