člověk již přes sedumnácte let, a já mu v tom čase brom obuvi a prádla docela nic nekoupil. On smutně na to hleděl, když jsem je podělil s koledou a s několika kroši. Povídám: »Poslechni, Petříčku, dovol se zejtra od mistra asi v devět hodin do poledne, a čekej na mne na Staroměstském náměstí*. Přijdem tam, malou chvíli čekáme, tu běží Petr. Pozdravil nás a povídá: »Ale tatínku, to je strašná zima«. Já mu pravil: »PocF pudeme na snídani*. Pak zrovna do židů, ale pro draholu nemolili jsme nic koupit. Šli jsme k sv. Havlu, tam nás ved žid do prvního palra. Měl v skladě hezkého šactva, najednou přines tmavokávové barvy zimník. Já pravil: sObleč ho přes ten«. V zádech mu tak pěkně šel, ale nemch jej dopnout. Já pravím: »Až sundáš kajdu, dobře ti padne*. Žid tady povídá: »No-patnáct zlatých, nedají*. Moje praví: »To ne«. Hodnou chvíli se hádali, až pravil: »Dají deset, pak poslední slovo«, a pustil nás. My již byly dole, a on nás volal: »Jdou sem já jim budu něco řict, přidají zlatej«. »Ňedám víc, jak jsem- řekla«. »No tedy sázeji (plácnul na ruce, pravil) požehnej; Pán Bůh«, 7 zlatých dal do kapci: »ňáký kalhoty nebo vestu?« »Ukažle-něco«. Hnedle tu bylo kalhot a vest nůše. Já koukal na mou ženu jako jezovec. Vybrala vestu, čisté kalhoty, ještě mu koupila vlněnou šálu a čepici. On uctivě děkoval a políbil radostně ruce, a v kabátě nastrčenej běžel domu. Jdeme domu, ona povídá: »Tak vidíš, tatínku, třináct zlatejch je pryč. Za to má syn aspoň čisté šaty. Za to tě bude jistě bude chválit mistr i mistrova*, šli jsme přes vaječnej trh skrze koce, já si mys-lel: »Bože můj, diť máme všechno doma«. Najednou se zastaví u bednáře a koupila Barušce putynku nahoře otevřenou. Šli jsme dcmů. Iřijdem na Karlovo náměstí, u Virlů se stavěla, tam koupila pro Barušku párek uzenek za kroš. Ale ta radost nejni k popsání, když holka viděla putynku, a kde jakou hračku měla do ní naházela. Tu se ptám: >Vojtěchu, co sle v poledne jedli?« >Ale tatinku, vdolky a holka má v Iroubě kávu. My jsme naškrabali s Karlem než šel do školy hrnek bramborů na večer«. »Tak je dobře«. Na to jsme se vysvlíkli oba, šaty uklidili. Bylo v pokoji zima. Já přeřezal kousek dříví, udělal se rychle oheň. V peci počlo praskat, a bylo hnedle v pokoji teplo. Matka nakrmila holku, ona ji stále hladila: »Mama má«. A ona se radostí mohla sfanfrnit. Už neříkala, že sobě po bábě zasteskne. Holka byla vykrmena jako bakoun a jedla všechno, A celičký Boží den" se jen batolila.

Částa sedmá. Kterak má žena šla se mnou do Staré Boleslavi na pout, by mohla tam navštívit bratra. S pomocí Boží opět jsme se dočkali nového roku. Dle mé povinnosti, jsem těm paničkám v kostele na kchoru, neboť to byly skorém všechny mí velké dobrodittlkyně, novoroční přání skládal, a mimo mého nadání, byl jsem od nich něčím obdarován bez zásluhy. Ten zpěvák, co by] místo mě, na kor nikdy mezi ty paničky nešel, on byl vždycky jen dole v stolici, proto že se tak těm paním vyhýbal. Když jsem vyšel, i napadlo mě, bych šel k panu faráři. Přišel jsem tam, on mé přivítal. Mé přání výslech, a obdaroval mě s třemi desetníky, a domlouval mě, bych budoucně zase každý ráno na mši svatou chodil, že snad tak časně nechodím hrát. A že mě Bůh všemo-