houeí, zase požehná, tak mě důtklivě domlouval. Nyní jsem se rozběhl na Malou stranu k pann kmotrovi Urlichovi. On mě rád viděl. Mé přání výslech, a to samé co mu přeju, by mi to Bůh uděliti ráčil. Pak sme spolu rozdělali řeč o mém ženění, a jak mě de živobytí, že to ani nemělo konce. Já kouknu na hodiny, ono půl dvanáctý. Já s ním jsem se srdečně rozloučil, podali jsme si ruce a on mě něco do dlaně vtlačil. A rychle jsem spěchal k panu kmotru Studničkovi. On právě přišel z kostela, a mš za přání obdařil též. Přijdu domů, žena mé přivítala, a praví: »Ale prosím tě tatínku, kde si tak dlouho byl, v kostele zajisté ne.« Já jí tu počal vypravovat, jak jsem byl mimo mého nadání od paniček v kostele obdarován, i také jaké mi pan farář udělal kázání. I že jsem byl také u pánů kmotrů, a že mě to přineslo přes čtyři zlatky do kapci. Ona se dala do smíchu, praví: »Ach Bože, tak tys byl na žebrotě, a já taky. A kde? TJ mých bývalých pánů. Jen se podivej do modlící knížky. Milost pani byla v kuchyni, já ji složila přání. A ona pravila ke mě: Di do pokoje také k pánovi. Já položila modlidby i šátek na stůl, šla jsem do pokoje k pánovi, a on mě dal zlatku. Přijdu spatky, pani se mě ptala: No co ti dal pán? Já pravím, prosím, zlatku. Pán Bůh ráčíš nadělit pani. Vzala jsem přes sebe šátek a modlíci knížku, políbila jsem ji ruku, a ona mi řekla: Tak jdi s Pánem Bohem. Já rychle koukám do knížky, ona tam pěkná nová pětka.« Tu pravím k ní: »A. tys nic nevédéla?« »Docela ne, až doma.t Tak jsme byli oba šťastní, bud! Bohu chvála. Odpoledne přišel jsem z kostela, žena mě povídá že nemáme žádné sukno, a Vojtěch že také nemá žádné Švarcenberské dříví na řezání. Já ji pravil: »Tak se to koupí, třeba zejtra.« Byli jsme veíer oba v dobrém humoru. Žena tu praví: »Ale poslechni, tatínku, tak si tudle sedni, a já ti budu počítat za těch deset měsíců, co jsme utratili, cos mě kdy dal peněz, a já vydala.« A přinesla takovou knížku, a tu mě vše ukazovala, eo kdy vydala za stravu, oděv a jiné věci. Já ji poslouchal jako prorokyni. Když bylo po oučtování, já ji to hned zakázal, by sobě budoucně s takovejma věcma hlavu nelámala, až na tu knížku přijdu, tak ji spálím. Na to druhého dne, koupili sme plnou nůši a ještě hodnej uzel starého sukna a pak odpoledne několik štěpin bednářského dříví, na to řezání, a byla záloha ne jen na zimu, ale na celej rok. A tak se dělalo stále. Kůlna byla dost velká, já jsem si tam nadělal poliček a co bylo hotovo, to se tam ukládalo. Blížila se masopustní neděle. Já mimo Božího kostela, nebyl z domu s hauzírkou jedinej krok, a dělal doma. Jednou přijdu ráno z kostela, povídám mej ženě, že mě žena jedna v kostele říkala, matka má že je u sv. Bartoloměje zaopatřena, v tom pokojí co je ona. Tak jsem ji nechal skázat, by přišla k nám. Jeli to pravda, jistě odpoledne ji tu máma. Žena praví: »Ať přide, mléko mám doma, uvařím ji kávu.« A ono Pane Bože tak, sotva odbyly dvě hodiny a matka tady zaklepá. Já pravím: Dále! Matka vejde praví: ^Pozdrav vás Bůh děti!« My ji i děti přivítali, a moje hned pro ní chystala kafe. Já povídám: »Ale maminko, co se tak na nás rozhněvali, že zde od naši kopulace nebyli?* Matka: »A kdo by sem šel, když ste mě skázali, že jak sem vejdu, že mě vyhodíte. Mě to