á prosil jsem jí, by mě toho Ježíška na pout zapučila. Ona řekla, že jde také do Boleslavi, a že jesli vemu všechny tři sochy, tak že mě je pučí, nebo že si to klade za velkou čest a také zásluhu, a to sice s tou úmluvou, až přijdem zpátky a bude po požehnání, bych ty svaté sochy s kostela ze zpěvem a z praporama až k ní domů doprovodil, že ty ženy i družičky náležitě pocti. Já se k tomu svolení té žádosti dlouho nerozmejř-lel, a prosil jsem tu paní, aby doslala svému slovu. Já že si ženy ještě opatřím. Ona ale pravila, 1y starosti že mě zbaví. A poslala mě s jejím jménem na tři místa, tam bych těm paním vzdal její pozdravení, a jim řekl, že ona také ponese obraz sv. Anny. Kdo mohl bejt rač-i, jako já. Uctivě jsem poděkoval a hned jsem šel k těm paním, a byl jsem vyslyšen hned. S radostí jsem šel z odpovědí k tej pani, a jí zdělil, jak jsem pořídil. Ona byla tomu velice povděčna, pravila: »Tak jsme čtyřir více nejní třeba, ke plášti k pentlím my si opatříme sami, čtyři již zrostlé, ale cnostné děvčata, a sochy donesu do kostela samotná.« S potěšením jsem přišel domů, a vypravoval jsem ženě, jak jsem pořidil. A při tom jsem měl nevýslovnou radost, že budu mít jistě slavný procesí. Nebo právě můj nejhlavnější nepřítel vede také procesí od sv. Jakuba, ten mě to asi nebude přát. Kudy jsem chodil hrát, lidé se mě všade ptali, a já také všade je zval. Moje žena se také chystala, že navštíví svého bratra. Já ji pravil, by mu poslala psaní. Ona mě dala za odpověď, že ho chce tak překvapit: »A věř mě, že se mě zalekne.« »A proč?« já se ji tázal. Ona: »Inu proto, můj nebožtík otec byl mlynář, ale jenom nájemníkem. Bylo nás několik děti, ale na živě sme zůstali jen my dva, on byl první a já poslední. A oženil se, byl stár jedenadvacet let, já byla asi tři měsíce stará. Matka má nechtěla tomu svolit, poněvač o nevěstě kolovala po městě všelijaká nevhodná pověst. To matku hrozně trápilo. Domlouvala co jen mohla, že na jeho osobu a řemeslo mohl pár set vyženit, by sobě někde mohl ňákej mlýn pronajmout. A tatínek ti také ňákých pár zlatých dá. A to si přivedeš do domu ženskou znaženou, aby jsi ji až padete na odavky, celou od hlavy až k patě ošatil, a pak až přijdete domů, aby jste šli na špejchar, do slámy spát. Stále ho prosila s pláčem, spjatýma rukama, by od ní odtrhl, ale to bylo vše marné. Konečně ji dal nemilou odpověď: »Ale maminko, ušetřte se marné řeči, darmo se rozčilujete. Ať mluvějí lidé i třebas si jazyky o nás ubrousili, já od ní nepustím, ať si je jaká chce, mě se líbi. A to co se komu líbi, s tím se žádnej nestráví, chuť je chuť a kdo za to může.* Otec se arciť za to hambyl. Mnohý sousedi mu domlouvali i konečně ten neb onen mu se svěřili, kteří měli již dcery ku vdavkám dorostlí, že by ji za něho rádi byli provdali, a řádně jak na nevěstu patří, z domu vybavili a parma zlatýma na začátek také obdařili. Ale již bylo vše marné. Také možno že ty pověsti byly docela lživí ze zášti těch možnějších děvčat, proto že si jich nevšímal, by ji jen tak sostuditi mohli. Ona byla hezky zrosila, slušného těla, plná života, oči v ní jen hráli. Já ji posaváde vidím, když mě česavala, bych nešla do školy rozcuchaná. Vskutku byla to slušná při-jemná žena. Já. se tatínkovi nic nedivím, že tomu svolil. A stálo ho