to moc peněz. V několika nedělích byli odaní a nato pak btzy byli krtiny. A v pár nedělích na to opět byl pohřeb mé utrápeny matky. Otec mu nyní vše svěřil. Nic ho na světě netěšilo, v mlejnici se docela ani neokázal, skládal vše na syna, na vejdělek se ani neptal. Stále se na celém těle tratil, až konečně také zemřel. Já byla pár dní přes tři roky stará a bratrovi k vychování nechaná. A proto na švakrovou nedám až podnes nic dopustit, ale on by...« »A co by,« pravím k ní. »0n by zasloužil, abych jej hodně vypeskovala.< »Aproč?« »Prolo že mě ani třetinu po matce nenechal peřin, a ty bych ještě sotva byla dostala. Když jsem vystoupla ze školy šla jsem sloužit, ještě mé peřiny byly čtyři velký a Šest malých kusů pohromadě. On mě řekl před panem učitelem: »Ty peřini jsou tvoje Terezko, tu je pan učitel svědeK. Jen se ve službách dobře chovej, a jdi s Bohem.« Několik služeb jsem měla, ale ta první byla ta nejtěší, ale pro mě nejprospěšnější. Byla jsem mezi samima němcema celičký tři léta a žádnej práci jsem se nesměla vyhýbat. A ta služba byla mé štěstí, že sem uměla německy mluvit, a tak jsem se dostala až sem. Jednou se mě vyptávala milostivá pani na mé domácí poměry. A já ji to zrovna tak jako nyní tobě vypravovala ! A ona se mě tázala, jesli v tom čase, co sem z domova jeho pryč, mě někdy jako bratr, a jakošto můj poručník mě někdy navštívil. Já řekla ne. A psala jsi mu někdy? Pravím psala, ale on mi ani slovo neodepsal. Tak počkej, pán můj tam bude psát, že ti odepíše. A zapsala si jméno toho učitele a bratra. Já nevěděla docela nic, to sem jen věděla, že dostal milost pán z Boleslavi velké psaní. A na to druhej den, mě milost pani povídá: >Poslechni, ten tvůj bratr je hotovej žebrák. Již před parma lety pro nemajetnost, že dluhoval, byl z mlýna vypovězené], a velmi nuzně se živí. Má jedneho koně a to koupí strych ječmena, a z milosti pana mlynáře, směle si kroupy a krupky, on sám je si při tom, a pak to rozváží mezi takové chudý lidé, kteří si při iěch zbyrkách trošku spravedlivě i také nespravedlivě toho obilí všelijakého už chovají, za mletí jim to nestojí. Tak mu to dají, a on jim za to dá krupky a nebo kroupy, a má chuďas pět děti!« Na to asi desátej den přijel venkovan, přines pánovi psaní též a v prostěradle zavázané peřiny, ale jen polovic jich bylo. A pán iríě je dovolil dát na půdu do kysni, a musela sem si je dát každých čtrnáct dní provětrat. A proto jsem mu nepsala, že se budu vdávat, a že tam o pouti přijdu taky ne, on by schválně někam odjel. A já bych ho předee ráda do mé smrti viděla. Kdo ví, jak s námi Pán Bůh dále naloží. A tu mě se svěřila, že se cíti býti ňákej čas matkou, že by třeba přes rok na tu Boží pout jíti nemohla. A že již moji matku prosila, aby se dovolila na ty dva dní, k těm dětem, a jim v naši nepřítomnosti ten trochu jídla uvařila a na ně dohlídla.* Když své vypravování dokončila, šli jsme s Pánem Bohem, na dobrou noc jsme vzdali díky Hospodinu za šťastné prožití tohoto dne a ulehli jsme. Druhého dne po raní mši svatej, šel jsem zase hrát. Byl to poslední tejden před poutí. Žena si vše na sebe spořádala, v marném přepychu u bratra ukázala se. Mě to věru netěšilo, ale neříkal sem ji docela nic, a popřál sem ji té její radosti. Na dva